Příspěvky o Fakultě informatiky Masarykovy univesity Brno.
Aktualisováno. 
Už od léta znechucen novým ISem pro tento tvořím uživatelský styl, aby mi nemusely krvácet oči. Nyní jsem se konečně odvážil jej zveřejnit na svém frekventovaném bložku, abych třeba pomohl od životu ve věčném nevku ostatním lidem.
Jak to vypadá si můžete prohlédnout na profesionálně anonymisovaných snímcích obrazovky níže (jsou trochu starší, ale nic výrazného se nezměnilo).
Pokračování textu Důmyslný rytíř Adamat a jeho boj proti větrným ISům
Pro vás, mí oddaní stalkeři.
Ladíte téměř pravidelný semestrální shrnovač, tentokrát prvního půlroku mého magisterského studia. Protože chci svým tisícerým čtenářům přinášet jim relevantní informace (jak je ostatně patrné ze zbytku příspěvků), rozhodl jsem se studovat obor program, jenž ještě ani pořádně neexistuje a jeho podoba byla veřejně přístupná v temném sklepě bez schodů na dně kartotéky za dveřmi s nápisem „pozor, leopard“. Tímto oborem programem je Teoretická informatika v příchuti Principy programovacích jazyků. Ne že bych snad věděl, k čemu mne to bude kvalifikovat, ale po prozkoumání starého i nového studijního katalogu jsem usoudil, že má toto zaměření nejlepší poměr hezkých a přijatelných povinných předmětů vůči těm nepříjemným.
Chtěl jsem napsat i něco o tom, jak se mi podruhé učilo funkcko a opravovalo C++, ale narazil jsem na to, že nemám moc co. Měl bych se naučit nějaké zajímavé poznatky psát už během semestru.
Neprodlévejmež tedy více a bez okolků se vrhněmež na tradiční cupování jednotlivých předmětů.
Pokračování textu ☞ SEDM! ☞
(V minulém díle jste viděli…[1])
Jak se ukazuje, móda blogů o fakultě informatiky nejen, že neustává, ale dokonce pohlcuje i mladší ročníky.[2] A normálně jsem se začal cítit špatně, že moje poslední tři semestry zůstávají bez příslušných článků, protože na rozdíl od mých ostatních výplodů by to dokonce někoho i mohlo zajímat. Proto si zkusím co nejvíc vzpomenout na poslední rok a půl ve škole a k předmětům něco málo napsat. Jelikož moje paměť stojí za starou bačkoru, budou moje postřehy spíše stručné a nějakých obecných rad do studia se nejspíš nedočkáte. Berte to jako plus.
Konsumují kebab. A zejména pijí. Ne moc, jenom tak decentně (max jedno a půl promile). A hrají, přes všechna ta promile, na klavír. Vůbec jim to nejde, ale to je moc netrápí. A i po vyčerpání krátkého klavírního playlistu se oddávají hudbě. A co už dlouho neslyšeli? Rybovku! Sláááva budiž bohu vééélikému. A taky Svou vlast. Kočka leze dírou… Možná, v nejzazších případech, dirigují tak vehementně, že převrhnou pivo. Ale to jen občas.
Takže. Nezačínáme „takže“. How to státnicify: Presentace musí být sladěná s vaším oděvem. Dále je tu pravidlo tří N: musíte být nadšení, nahlas a ne úplně blbí. A pokud si, jako já, vytáhnete něco, na co jste úplně blbí, musíte mít štěstí na komisaře, kterému ani moc nevadí, že jste si spletli otázku.
Třetí semestr na FI MU je za mnou! Poněkud opožděně tedy přináším shrnující článek.
Při pohledu na právě začínající čtvrtý semestr musím říct, že ten podzimní vlastně nebyl tak těžký. Aspoň jsem si dokázal udělat čas na oběd. A to vlastně celkově celý můj semestr vystihuje. Báro, už teď mi chybí naše společná odpoledne.
Druhé zkouškové je za mnou a nedá mi to nenapsat k jednotlivým absolvovaným předmětům pár slov. Pokusil jsem být stručnější než minule, ale příliš se to nepodařilo.
Co napsat obecně? Bylo to vcelku náročné. Nevím, jestli to bylo těmi 53 kredity, nebo jen divadlem, ale bylo toho prostě moc. Ne, že by se to nedalo, ale proč vlastně, když času je dost. Přitom v podzimním semestru by taková zátěž byla (a jak se znám, tak i bude) přijatelná. Nicméně mám aspoň další pěknou řádku povinných předmětů splněnou. Pokračování textu </semestr>
Začalo zkouškové. Měl bych se pilně vzdělávat v oblasti algoritmů a datových struktur (a výhledově by neuškodila trocha té matiky). Místo toho se snažím uklidnit pohledem na svou xkcd zahrádku a sledováním nových dílů pozapomenutých seriálů. Už jen to, milý deníčku, že do tebe píšu namísto opakování si průchodů grafy, je nezměrný hřích. Akorát já si místo vajíčka na tvrdo dám leda silný kafe.
Mám po první zkoušce a je mi do zpěvu:
Sbohem áčko, nech mě pít,
nech mě pít, du se zlít
Žádnej pláč už nespraví
ten můj průměr zoufalý sry.
Případně si znovu opakuju repliky z Oněgina:
– Co je, seš nějakej smutnej.
– Nedali ti samý jedničky?
Chce se mi zajet do Išei a nakoupit spoustu látek na polštáře. Koneckonců, co jiného dělat o zkouškovém.
Sbohem, stipendium; já už musím šíti.
Báro, užs povlíkla slony?
Děsivé, jak se mi celá ta divadelní mašinérie dostala do hlavy. Hru znám nazpaměť, dokonce nahradila písničky jakožto primární zdroj asociací. Ještě teď si sem tam opakuju svoje repliky, ale pak mi dojde, že teď už vlastně nemusím. Moskva Scala je za náma a teď už nám všichni můžou vlízt na záda! A já bych k celému tomu neuvěřitelnému zážitku mohl napsat pár vět. Pokračování textu Ď jako divadlo
TL;DR: slunko, fixa, testy
„Neruš, učíme se na doublekill.“ Dvě vnitrosemestrálky v jeden den. Protože jedna depka nestačí.
Ráno jsem málem škrábal a v autě jsem topil, ale vyčasilo se znamenitě. Nemyslel jsem si, že mě může jaro tak dojímat, ale všechno je skvělý a slunečný a cute a blbý vnitro mi to nemůže zkazit. Pokračování textu Milý deníčku (úterý edition)
Varování: článek je o hovně ničem. A beztak se mi někde povedlo narušit praesens historicum.
Vstávám mnohem dřív, než obvyklé půl hodiny před odjezdem autobusu. Už si opravdu musím koupit pečivo. Domů si odnáším půlku minichleba, jejíž půlku si nakrájenou beru do školy. Usínání u souborů se střídá s hodováním u souborů – řízeček, chlebíček, okurčičky. Patrně jsme s Kentaurem vypadali jako ztělesnění vidláctví, ale v skrytu duše nám určitě ostatních sedm na přednášce přítomných závidělo. Pokračování textu Milý deníčku (středa edition)
