První kontakt se šicím strojem

Dokonalá mechanika a šlapáním na pedál se zrychluje zdvihavý pohyb. Automobilový motor? Ale kdeže!

Není žádným tajemstvím, že nejsem zrovna mehlo; dokonce jsem přímo nemehlo. Nejen proto všechny překvapilo, když jsem oznámil svůj záměr naučit se šít na stroji. Nutno podotknout, že je šít a šít. Můj cíl je zvládnout si zkrátit kalhoty, nikoli stvořit oblek.

První, co jsem si chtěl ušít, byl polštář se švédskou vlajkou. Látky daných barev však nebyly doma k nalezení, proto jsem se rozhodl pro generálku v podobě vlajky anglické (a tím myslím skutečně anglické, nikoli britské). Jako muž prvně šijící na stroji jsem pochopitelně získal několik poznatků, o něž se samozřejmě musím hned podělit na bločíčku, kdyby snad někoho napadla podobná šílenost:

• Bez návodu ani ránu (i když k té babiččině Ladě už se sháněl trochu hůř)
• Je potřeba neustále – neustále – přemýšlet. Jakým směrem a z které strany píchnout špendlíky, jestli jsem na rubu, nebo na líci, jak to bude vypadat, až to převrátím, jestli nestrkám ruku pod jehlu a podobně.
• Špendlíky píchají.
• Zapošívá se i na začátku, což neustále zapomínám.
• Těch nití co padlo na neúspěšné pokusy o zavedení spodní nitě!
• Entlování mi vůbec, ale vůbec nejde.
• Hodí se dělat zkušební švy na zbytku použité látky.
• Světe div se, látky se hýbou, takže nelze, opakuji nelze, vytvořit dokonalý rys.

Nakonec to tak těžké vlastně nebylo a na to, že to byl můj první vážný vztah se strojem, vypadá výsledek docela… ne rovnou na vhození do ohniště.