Milý deníčku: Neděle edition

Ano, zas mám chuť napsat něco normálního, byť třeba k uzoufání nudného.

Vstávám o půl deváté, což je v tuto týdenní dobu nevídané. A proč? Máme tu čas vinobraní, a tak po roce došlo i na naši pět a půl hlavy. To u nás bývá poměrně velká událost, jíž se účastní celá široká rodina. Letos nás sice bylo méně, ale pořád dost na to, abychom z vinohradu odešli přibližně po půl hodině práce. Otec trefně poznamenal,[1] že nejvíc času na našem sběru zabere vyjet s frézou na vinici.

Nejdůležitějším krokem bylo start akce správně načasovat, neboť kdyby nás kostelníci viděli jet v neděli (😱) pracovat, patrně by z toho byl na vsi skandál. Bůh asi nemusel v pondělí do práce.

Bratr, který asi před rokem anektoval moje kolo, dnes naznal, že je vlastně opravdu moje, poněvadž jinak by na něm musel jet a já bych se do vinohradu vezl na fréze. Jaksi ale zapomněl, že jet na fréze není výsada, nýbrž závazek, a tak ji musel tlačit do strmého kopce, což mi náramně zvedlo náladu.

Zvedání nálady pokračovalo, když jsem zjistil, že už nám konečně přišly volební lístky. Takže jsem udělal to co vždycky[2] a odešel jsem obřadně upálit komunisty.[3] Před cinerací jsem samozřejmě zkontroloval, jestli lístek neobsahuje nějaká známá jména, abych mohl jejich nositeli ostentativně opovrhovat. Žádná jsem však nenašel, a tak mne znepokojil pouze věk některých kandidátů a že jsem nemohl najít funkční zapalovač.

Zrovna jsem si promrskával nějaká ta slovíčka (kromě práce bůh v pondělí nemusel ani do školy), když mě popadla chuť zahrát si na kytaru. Vzápětí mě přepadl smutek, neboť naší rozpadavé kytaře včera upadla kobylka. Její jméno mi rázem připadá až moc trefné.[4]

Celý den mě provází Poison od Alice Coopera. S trochou studu přiznávám, že mě k originálu dovedlo podání Marty Jandové v jistém televisním pořadu. S o něco větší dávkou studu přiznávám, že se na tento dnes docela těším, byť mě doteď příliš neoslovoval.[5]

Zbytek dne byl poměrně nezáživný. Káva s rodinou u dokumentu o kreslení ptáků v Amazonii a soustavné projíždění interaktivních osnov předmětů ve zlém tušení, že něco zapomínám, přerušované liknavými pokusy o klavírem doprovázený zpěv písně dne.

A tím bych, milý deníčku, skončil. Ale momentálně se rýsuje něco zajímavého na úterý, tak ti o tom jistě povyprávím.

P. S.: Jsem docela zaskočen rozdělením na pochopily/nepochopili. Avšak to je jaksi jen můj povzdech typu 2.[6]

One thought on “Milý deníčku: Neděle edition”

  1. Pěkné :)
    Jelikož se letos vinobraní neúčastním (Kdysi mi bylo řečeno, že tak se vlastně jmenuje jenom ta slavnost, ale ne ta práce. Nicméně si nejsu jistá.), tohle mě fakt potěšilo. Účastním se aspoň virtuálně, i když s jistým zpožděním.
    A taky jsem si konečně vzpomněla, co byl ten úkol dneška, na který pořád zapomínám – tedy rozhodnout se, koho volit. Ehm. (Ne nebudu si to losovat. I když bych si vlastně mohla spočítat, jak moc se bude lišit moje náhodné rozhodnutí od nenáhodného. Jako nezávislé proměnné použiji míru své naivity a cenu rohlíků u Alberta.)
    Zahraješ mi něco na klavír? Prosím, prosím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *