Deváté Slávanavýsostechbohunice

(V předloňském díle jste viděli…)

Já si vždycky myslím, že bude fajn nechat článek v hlavě uzrát, ale nakonec to stejně dopadne tak, že všechno zapomenu. Naštěstí aspoň Větrník nezapomíná. A jak jsem zjistil, přidávání filtrů na telefonu je neskutečná zábava! Zvedám tedy své instavidlo a vypouštím záplavu otravné spousty nekvalitních kýčovitých fotek. Volně proloženo náhodnými vzpomínkami a neschopností udržet jednotný slovesný čas.

Pokračování textu Deváté Slávanavýsostechbohunice

3φ, aneb doháním restíky

(V minulém díle jste viděli…[1])

Jak se ukazuje, móda blogů o fakultě informatiky nejen, že neustává, ale dokonce pohlcuje i mladší ročníky.[2] A normálně jsem se začal cítit špatně, že moje poslední tři semestry zůstávají bez příslušných článků, protože na rozdíl od mých ostatních výplodů by to dokonce někoho i mohlo zajímat. Proto si zkusím co nejvíc vzpomenout na poslední rok a půl ve škole a k předmětům něco málo napsat. Jelikož moje paměť stojí za starou bačkoru, budou moje postřehy spíše stručné a nějakých obecných rad do studia se nejspíš nedočkáte. Berte to jako plus.

Pokračování textu 3φ, aneb doháním restíky

A co dělají čerství bakaláři?

Konsumují kebab. A zejména pijí. Ne moc, jenom tak decentně (max jedno a půl promile). A hrají, přes všechna ta promile, na klavír. Vůbec jim to nejde, ale to je moc netrápí. A i po vyčerpání krátkého klavírního playlistu se oddávají hudbě. A co už dlouho neslyšeli? Rybovku! Sláááva budiž bohu vééélikému. A taky Svou vlast. Kočka leze dírou… Možná, v nejzazších případech, dirigují tak vehementně, že převrhnou pivo. Ale to jen občas.

Takže. Nezačínáme „takže“. How to státnicify: Presentace musí být sladěná s vaším oděvem. Dále je tu pravidlo tří N: musíte být nadšení, nahlas a ne úplně blbí. A pokud si, jako já, vytáhnete něco, na co jste úplně blbí, musíte mít štěstí na komisaře, kterému ani moc nevadí, že jste si spletli otázku.

Pokračování textu A co dělají čerství bakaláři?

Milý deníčku (čtvrtek edition)

Probudíš se a nejsi nikde.

Umlčuji budík a spím další dvě hodiny. Podle hieroglyfů na předloktí jsem měl včera jenom dvě Ovce a nic jiného, to ale kouzelně neodpovídá mé zastřené paměti. Nicméně mi není špatně. Novinka: letos mi po divadle špatně nebývá. Zavřeli nám totiž Kozu. Samozřejmě jsem to obrečel a změnu lokálu jsem nesl velice těžce, jednak kvůli jeho menším prostorům, v nichž se celé divadlo nenacpe k jednomu stolu, druhakgr. (a co si budeme povídat, zejména) kvůli vyšším cenám. Jenomže všechno zlé je k něčemu dobré, takže teď do rozjezdů nenastupuji obtěžkán šesti dvanáctkami, nýbrž dvěma IPAmi, jimž jsem v poslední době přišel na chuť, a ráno se díky tomu nebudím na básnířku. Pokračování textu Milý deníčku (čtvrtek edition)

Príbeh nekončí

Tak sem zase po ani nevím jaké době[1] píšu. Jak se to stalo? To jsem byl jeden víkend tak těžce neproduktivní, až mě i všechna prokrastinace přestala bavit a dostal jsem se do nostalgické nálady. Tak jsem si přečetl nějaký svoje starší věci; to jako abych zjistil, kam jsem se od té doby posunul. Má zjištění byla přirozeně těžce deprimující. No ale taky jsem si řekl, že celou tuhle sajtu zrušit bylo možná trochu unáhlené; přeci jen každý někdy prochází pubertou (i když většina ještě před dvacítkou). Pak tu máme Báru, která stále dýše a píše, a přece ji v tom nenechám (jako by ji to nějak zajímalo), so here we are.

Ježiši, tohle nemá hlavu a patu, to tam přece dát nemůžu. A nebo jo, ať všichni vidí, jak moc jsem klesl. Nebo tomu říkejme atektonická výstavba a umělecký záměr. Tak!

Pokračování textu Príbeh nekončí