Probudíš se a nejsi nikde.
Umlčuji budík a spím další dvě hodiny. Podle hieroglyfů na předloktí jsem měl včera jenom dvě Ovce a nic jiného, to ale kouzelně neodpovídá mé zastřené paměti. Nicméně mi není špatně. Novinka: letos mi po divadle špatně nebývá. Zavřeli nám totiž Kozu. Samozřejmě jsem to obrečel a změnu lokálu jsem nesl velice těžce, jednak kvůli jeho menším prostorům, v nichž se celé divadlo nenacpe k jednomu stolu, druhakgr. (a co si budeme povídat, zejména) kvůli vyšším cenám. Jenomže všechno zlé je k něčemu dobré, takže teď do rozjezdů nenastupuji obtěžkán šesti dvanáctkami, nýbrž dvěma IPAmi, jimž jsem v poslední době přišel na chuť, a ráno se díky tomu nebudím na básnířku.
Nejen, že mi není špatně. Je mi přímo do zpěvu; doslova. Zpívám si ve sprše, zpívám si na zastávce, zpívám si na nástupišti. Znamenitě, ve vlaku konečně funguje wifina! Svět je prostě krásný. Teda až na tu část s hrozícími válkami a neodvratitelnou ekologickou katastrofou, ale toho se třeba nedožiju.[1]
Zpívám si v podchodu, zpívám si v šalině. Diriguju v šalině. Balancuju v šalině, nedrže se tyčí. Od zimy v šalinách nesedávám, leda když mám zároveň kocovinu a kytaru.odbočka Ostatní cestující to jistě vytáčí, neboť tato jízda je z těch kodrcavých a tak k udržení rovnováhy potřebuji nemalé množství prostoru kolem sebe, ale to mi nějak zvlášť nevadí. Teď už totiž vím, že svět je stvořen jen pro mě. Jak jinak si vysvětlit, že den[2] po tom, co napíšu o Á a Lux na blag mi jedna napíše a druhou potkám náhodou v rozjezdu?[3]
Na Lidické přibývají graffiti. Upřímně mě překvapuje, že sprejeři pořád existují. Nějak jsem myslel, že tenhle problém vymizel před… hm… asi tehdy, když mi maminka přestala vtloukat do hlavy „ne, aby tě napadlo něco posprejovat“. Možná svět až tak krásný není. Nicméně si, rozhodnut zůstat positivní za každou cenu, zpívám dál.
Cviko z prakticky jediného předmětu tento semestr. Grafy a zajímavé problémy nad nimi. Obracím oči v sloup, an opožděně přichází ten tupý člověk. Karmická facka přichází zanedlouho a několikrát. Kromě předcházejícího večera mám zřejmě zastřený i předcházející semestr a oči jsou obraceny v sloup nade mnou. Zmínil jsem se, že ten cvičící bude mým oponentem? Splen-fucking-did.
Poprvé v koreji.gr. Jen škoda, že nebyla přítomná i ta část labu, která ocení dobrou diskusi na téma písmo, jazyk a etymologie. Možná fakt studuju špatný obor.
Zpívám si, byť jen mentálně, v labu. Příliš se nechápu; lidem majícím za měsíc odevzdávat bakalářku do zpěvu být nemá. Počkat cože, měsíc? Kdy se to stalo? Ještě před pár dny byla na té tabuli šedesátka! Jsem asi v půlce, takže s chutí do toho… Jedna ilustrace v TikZ mi trvá asi hodinu a půl, nicméně pak mě asi posedá múza či co, a napíšu víc textu, než bych čekal.
Písi pís; později toho večera.
Zrovna, když se múza asi podívala na hodinky a opustila mě, v důsledku čehož jsem se jal vydat na vlak, zavolal mi otec. Jelikož mě čas od času bere autem jeda z práce domů, přirozeně jsem se zaradoval (a už už si znovu potvrzoval, že svět je stvořen pro mě), nicméně výsledek byl ještě lepší, než pouhý neplánovaný odvoz:
— Jsi ještě v práci?
— Ve škole, ale jo.
— Pils?
— Ne.[4][5]
— Přivezeš mi auto ze servisu?
Ano! Já TAK rád řídím! Šup na šalinu (tentokrát jízda kodrcavá není), šup do auta. S touhle oktávkou jsem se kdysi učil rozjíždět, přirozeně mi tedy okamžitě zdechne. Protože je pro mě řízení věcí muscle memory, je prvních několik kilometrů peklo. Jsem naprosto znechucen leností toho auta, ale pak mě napadne, že je možná plynový pedál méně lineární, než na co jsem zvyklý, takže ho zkusím sešlápnout malinko víc a PANEBOŽE KDY JSEM SE DOSTAL NA 140? AAAA! Tři sekundy maniakálního smíchu a su doma.
Doma je fajn, protože doma je kočička. Totiž Kocour, l’IPA Samuraj. Nezáleží na tom, že Kroměříž čeká, za těch… TŘI[6] strany si zasloužím odměnu. Před spaním ještě nadšeně přemítám, které sekce napíšu nazítříspoiler a snažím se přesvědčit svůj vnitřní časovač, aby mě nebudil před osmou. ’Cause hideous people need their beauty sleep, too.
Ó ano, nebyl to vůbec špatný den. Tak snad si to v tobě, až zas někdy budu depkařit, milý deníčku, přečtu.
Já si myslel, že druhak je skutečné slovo. Vždyť se žije docela běžně, ne?
Mít kocovinu a kytaru je anakolut?
A na 140 jsem myslel že se dostáváš běžně, když po Květině čteš řešení návalu.
Anyway, jsme rádi, žes zpět.
Zatím není.
Rozhodně ne. Myslím, že zeugma.
V tomto smyslu se na 140 dostávám běžně, když jsou schody aspoň čtyři.
Awww…
Taky jsem myslela, že druhak je slovo :(
Líbí se mi, jak se článek nenápadně dostane od Ovce přes Kozu až ke Kocourovi.
A poznámky jsou pořád nej.
Odpovídám o dva dny později, jelikož pri prvním čtení jsem měla asi po roce fakt pořádnou kocovinu a přišlo mi to vtipně tematické.