Rubrika: /random/

Hluboké myšlenky vlastně o ničem? Přesně tak. A jako bonus různé nezařaditelné bazmeky.

Prší krásně ☔🌧

…nebe změnilo se v konev plnou vláhy, všechna trable vedra pozbývají váhy, každá kapka je jak— LEŽ! Nezachčije, nebe se změnilo v přímotop a básničky neskládám. Asi si založím zvlášť kategorii na (půl)noční pseudočlánky. A možná i jednu na emodži.

{Vložit tu blogohodnou hlášku, kterou už si nepamatuji. Hodíte to někdo do komentářů?}

V podstatě mi skončilo zkouškové. Ještě 10 fysik, pak zkompletovat shrnující článek. A dál? Prázdniny zatial vyzerají prázdně. Hmmm!

Jaký je tvý jméno? Jaký je tvý jméno, holko z rozjezdu? Je trochu trapný tuhle otázku položit, když jsme oba byli na minulých hodech. A je trochu trapný pořád kulhat o berli. Stejně tak by bylo trapný pít z grafontány nebo si dát ještě jednu stánkovou pizzu. Co by však určitě trapný nebylo, je jít do Naproti, Sviet!

Nejtrapnější je ale psát o tom ve tři ráno na blag. Akorát ten můj se nebude orwellovsky [1] promazávat. Je to o ničem, není to nechutně dlouhý. A když napíšu, že je to o ničem, tak to aspoň opravdu o ničem není je. Ale je toho třeba, neboť „příliš mnoho technických článků – zajícova smrt.“pro natvrdlé nebo lidi, co mě neznají

Here it comes again

Začalo zkouškové. Měl bych se pilně vzdělávat v oblasti algoritmů a datových struktur (a výhledově by neuškodila trocha té matiky). Místo toho se snažím uklidnit pohledem na svou xkcd zahrádku a sledováním nových dílů pozapomenutých seriálů. Už jen to, milý deníčku, že do tebe píšu namísto opakování si průchodů grafy, je nezměrný hřích. Akorát já si místo vajíčka na tvrdo dám leda silný kafe.

Mám po první zkoušce a je mi do zpěvu:

Sbohem áčko, nech mě pít,
nech mě pít, du se zlít
Žádnej pláč už nespraví
ten můj průměr zoufalý sry.

Případně si znovu opakuju repliky z Oněgina:

– Co je, seš nějakej smutnej.
– Nedali ti samý jedničky?

Chce se mi zajet do Išei a nakoupit spoustu látek na polštáře. Koneckonců, co jiného dělat o zkouškovém.

Sbohem, stipendium; já už musím šíti.

Báro, užs povlíkla slony?

Si užívám

Ano, vím, že se opakuju s tématem „jaro,“ ale tak hrozně mě zaskočilo, že jsem z naprosté skepse sklouzl k optimismu, že jednoduše musím napsat, jak si užívám. Samozřejmě jsem to pořád já, takže žádné „sex, drogy, rock’n’roll“; užívám si po svém.

Ani nevím, kde začít; užívám si totiž všechno. Užívám si divadlo. Užívám si hospodu po něm a snad poprvé začínám mít rád lidi.[1] Poměrně dost jsem si užil první tequilu po ani nevím jaké době. Pohledy lidí, když s sebou všude vláčím kabelu s umělýma karafiátama – to si fakt užívám. Co teprv nárůst mé zajímavosti, když někde řeknu, že hraju v divadle; to se nedá neužít. Naprosto nestydatě si užívám pochvalu režiséra, že to seru ze všech nejmíň a čím dál víc se hodím na svou roli. Nechápu to, ale i tak si to užívám. Pokračování textu Si užívám

2015: nejlepší traktor, nástěnky, matura

Když se ukázalo, že Květina i po roce a půl nosí maturitní stužku, vneslo mě to do nostalgické nálady a vzpomněl jsem si, že mám rozepsaný nostalgický článek. Varování: článek je příliš nostalgický a není vhodný pro osoby, které nejsou příliš nostalgické. Pokračování textu 2015: nejlepší traktor, nástěnky, matura

Pravda všedního dne

Rád mám pravdu, a kdo by neměl? Je ale jeden zvláštní druh pravdy, nebo spíše správného rozhodnutí, který mi, jakkoli zní dětinsky, dokáže zlepšit den. Já jednoduše skáču radostí, když na nádraží dobržďuje vlak a lidi už odchází ze svých „stanovišť“, aby byli blíž dveřím; jen já stojím na místě a vagón zastaví dveřmi přímo přede mnou. Já jsem stál správně, já jsem měl pravdu. Širší úsměv mi vyčarují snad už jen lidi, kteří „přetáhnou“ a musí se k těm dveřím vracet zpátky.

Občas jsem jednoduchý člověk.

Morbidní letáček

Můj smysl pro humor je poněkud zvrácený. A taky mě baví parodovat reklamy a letáky. Nevyhnutelně to vyústilo ve vlastní obchod se smutečním zbožím a potřebami pro (nejen sebe)vrahy. Zatím bohužel jen na úrovni letáčků. Je to takový náš inside joke s dobrou kamarádkou Šató,i ale jsem na své dílo příliš pyšný, než abych ho nevystavil na tomto vysoce exponovaném blogísku. Rozklikněte na vlastní nebezpečí. Pokračování textu Morbidní letáček

O noteboocích v posteli

Je to tak na tom světě pěkně zařízeno, že notebooky nevydrží na baterku moc dlouho a nabíječka je zamotaná pod stolem, takže i lidé líní tu nabíječku vysvobodit, kteří sledujíce seriály ztrácí pojem o čase, se trochu vyspí. Klíčovým předpokladem je však počáteční plné nabití baterie. Usínání s vybitým notebookem je nepřípustnou alternativou k náročnému rozplétání podstolní kabeláže, což nutně vede k rozbití pečlivě vytvořené rovnováhy.

Jinými slovy dnes asi příliš spát nebudu.