Milý deníčku…
(Já nikdy nevím, jak začít, zvlášť po takových letech neaktivity, a vlastně se mi ani moc nechce, ale jednou jsem Téjince slíbil, že ji o dění ve výspě brněnské diecese zpravím, so here we are. Slovesný čas stále nejsem ochoten držet.)
Náš[1] už jedenáctý (jedenáctý!) tamní pobyt byl v něčem tradiční, v lecčem netradiční a v lecčem úplně špatně (tak počkat, to zní povědomě).
Pokračování textu S1avon1ce(V předloňském díle jste viděli…)
Já si vždycky myslím, že bude fajn nechat článek v hlavě uzrát, ale nakonec to stejně dopadne tak, že všechno zapomenu. Naštěstí aspoň Větrník nezapomíná. A jak jsem zjistil, přidávání filtrů na telefonu je neskutečná zábava! Zvedám tedy své instavidlo a vypouštím záplavu otravné spousty nekvalitních kýčovitých fotek. Volně proloženo náhodnými vzpomínkami a neschopností udržet jednotný slovesný čas.
Probudíš se a nejsi nikde.
Umlčuji budík a spím další dvě hodiny. Podle hieroglyfů na předloktí jsem měl včera jenom dvě Ovce a nic jiného, to ale kouzelně neodpovídá mé zastřené paměti. Nicméně mi není špatně. Novinka: letos mi po divadle špatně nebývá. Zavřeli nám totiž Kozu. Samozřejmě jsem to obrečel a změnu lokálu jsem nesl velice těžce, jednak kvůli jeho menším prostorům, v nichž se celé divadlo nenacpe k jednomu stolu, druhakgr. (a co si budeme povídat, zejména) kvůli vyšším cenám. Jenomže všechno zlé je k něčemu dobré, takže teď do rozjezdů nenastupuji obtěžkán šesti dvanáctkami, nýbrž dvěma IPAmi, jimž jsem v poslední době přišel na chuť, a ráno se díky tomu nebudím na básnířku. Pokračování textu Milý deníčku (čtvrtek edition)
2017, wow. Zatím jsem neměl tu čest ho nikam psát, ale už teď vím, že to půjde špatně. Dva tisíce šestnáctka v tomhle byla kouzelná, u ní jsem se ani jednou nespletl a nenapsal jako poslední číslici pětku. A navíc je mi to číslo z nějakého důvodu hrozně sympatické, takové zaoblené, ale ne moc. Nicméně 2017 je zas prvočíslo, což je jistě moc dobré znamení.
Nemám ve zvyku brát si nějaká trapná přecevzetí, ale letos asi udělám výjimku: Přece když mám blogísek, měl bych naň psát častěji. Přece, ne? Pokračování textu Novoroční projev je blbý název, ale nic lepšího mě nenapadlo
Zbývá deset minut do štědrovečerní večeře a mě stále neovládla sváteční nálada. Matka je od včerejška nervózní jak sáňky v létě,[1] protože nám v rybárně zapomněli přibalit hlavu a rybí polívka se tak letos nekoná. Návrh vzít si nějakou od babičky byl zamítnut a jeho podporovatelé seřváni, že pořád není vysáto, nejsou zabalený jejich dárky a ať se nažerou kde chtějí. Toliko ke klidným svátkům.
Otec má pro změnu problémy s paží a láduje se nějakými silnými prášky, pročež má všechno na háku, dívá se na Panděla Áně a zpívá Narodil se Krispus tán. Bratr je přesvědčen, že u něj v pokoji slídím po svém dárku a snaží se mě chytit při činu.
A konečně já. Já su nasrané, že dárek pro matku nedorazil, dárek pro bratra je z hnusného a nepříjemného materiálu, a k tomu přebírám matčinu náladu, takže jen sedím v pokoji a metám kolem sebe sarkasmy. A vlastně se nejvíc těším na Pelíšky, švédské Frozen a vánočního Mentalistu.
Šťastné a veselé všem svým pěti čtenářům přeje Áďa ♥.
Měl hodinu čekat na vlak na jednom nehlavním nádraží. Čekárnu mu už ale zavřeli. Byla zima. Tak začal chodit kolem nádražní budovy. Neukojená touha po karaoke večeru ho přiměla pět. A tancovat. A možná i spadl na ledě. A tak tam celou hodinu obcházel nádraží a zpíval.
A potom si všiml, že tam není sám. Jemu to bylo, milý deníčku, úplně jedno. Ale jen dokud se neprobudil. UNNP.[1][2][3]
Na poslouchání hudby v rozjezdě je něco kouzelného. Nejspíš saturace ethanolem. Ale když se načančám, můžu mít kamarády, kteří se hrabou v kontejnerech, i největší alkoholiky. No tak počkat, píšu to, jak kdyby se to vylučovalo.
Hej, není to ta holka ze švédštiny? Pozdravila mě, tak asi jo. V odraze autobusových dveří vidím své lepší já. A vůbec mi nevadí půl hodiny pozorovat, jak hraju na imaginární klavír. Ten divný pocit, když všechno, co do sluchátek proudí, je tak skvělé, že nechcete, aby rozjezd kdy dojel na konečnou. Jenže pak se ozve vylučovací soustava a cíl je dál, než se před minutou zdálo.
Projíždím přes brněnskou Jazykovou Enklávu™ a vždycky, vždycky si říkám, co by asi viděl její osadník, toho času věrolomný pes. Většinou mě to deprimuje. Na půl minuty. Protože pak vystupuji. A zrovna, když chci nekonečné přepínání skladeb utnout, skočí mi do uší Eliška, která vede (a na níž jsem čekal). Takže za chůze hraju na všechny možné nástroje a jsem rád, že na ulici nikdo není.
No a pak asi nemám nic lepšího na práci, než se svěřovat milému deníčku.
Dobrou noc, Brno.
Rozhodl jsem se napsat positivní článek. Takový, v němž nebudu zmiňovat, jak nesnáším Javu, jak nic nestíhám nebo jak už nikdy nebudu pít. (…včera to bylo naposled.)
(Úvodní fotka s obsahem článku nesouvisí, jen jsem chtěl světu ukázat své krásné cedulky. Co už.) Pokračování textu Tenhle článek zlikvidovat hadi
Ano, zas mám chuť napsat něco normálního, byť třeba k uzoufání nudného.
Vstávám o půl deváté, což je v tuto týdenní dobu nevídané. A proč? Máme tu čas vinobraní, a tak po roce došlo i na naši pět a půl hlavy. To u nás bývá poměrně velká událost, jíž se účastní celá široká rodina. Letos nás sice bylo méně, ale pořád dost na to, abychom z vinohradu odešli přibližně po půl hodině práce. Otec trefně poznamenal,[1] že nejvíc času na našem sběru zabere vyjet s frézou na vinici. Pokračování textu Milý deníčku: Neděle edition
