Měl hodinu čekat na vlak na jednom nehlavním nádraží. Čekárnu mu už ale zavřeli. Byla zima. Tak začal chodit kolem nádražní budovy. Neukojená touha po karaoke večeru ho přiměla pět. A tancovat. A možná i spadl na ledě. A tak tam celou hodinu obcházel nádraží a zpíval.
A potom si všiml, že tam není sám. Jemu to bylo, milý deníčku, úplně jedno. Ale jen dokud se neprobudil. UNNP.[1][2][3]
Bim bam.
Příští stanice
Brno-Chrlice
bolí mě palice
bolí mě velice
v buse na Střelice
zní Vanilla Ice
uprostřed silnice
přejeli zajíce
na kraji vesnice
slyšeti slepice
sílily troubíce
mosazné borlice
nahraná Ulice
mýdlová stálice
sýrová hořčice
zelená skalice
vysvléknuv střevíce
ztratil se v rybníce
miluji nejvíce
divné věci.
Na poslouchání hudby v rozjezdě je něco kouzelného. Nejspíš saturace ethanolem. Ale když se načančám, můžu mít kamarády, kteří se hrabou v kontejnerech, i největší alkoholiky. No tak počkat, píšu to, jak kdyby se to vylučovalo.
Hej, není to ta holka ze švédštiny? Pozdravila mě, tak asi jo. V odraze autobusových dveří vidím své lepší já. A vůbec mi nevadí půl hodiny pozorovat, jak hraju na imaginární klavír. Ten divný pocit, když všechno, co do sluchátek proudí, je tak skvělé, že nechcete, aby rozjezd kdy dojel na konečnou. Jenže pak se ozve vylučovací soustava a cíl je dál, než se před minutou zdálo.
Projíždím přes brněnskou Jazykovou Enklávu™ a vždycky, vždycky si říkám, co by asi viděl její osadník, toho času věrolomný pes. Většinou mě to deprimuje. Na půl minuty. Protože pak vystupuji. A zrovna, když chci nekonečné přepínání skladeb utnout, skočí mi do uší Eliška, která vede (a na níž jsem čekal). Takže za chůze hraju na všechny možné nástroje a jsem rád, že na ulici nikdo není.
No a pak asi nemám nic lepšího na práci, než se svěřovat milému deníčku.
Dobrou noc, Brno.
Rozhodl jsem se napsat positivní článek. Takový, v němž nebudu zmiňovat, jak nesnáším Javu, jak nic nestíhám nebo jak už nikdy nebudu pít. (…včera to bylo naposled.)
(Úvodní fotka s obsahem článku nesouvisí, jen jsem chtěl světu ukázat své krásné cedulky. Co už.) Pokračování textu Tenhle článek zlikvidovat hadi
Ano, zas mám chuť napsat něco normálního, byť třeba k uzoufání nudného.
Vstávám o půl deváté, což je v tuto týdenní dobu nevídané. A proč? Máme tu čas vinobraní, a tak po roce došlo i na naši pět a půl hlavy. To u nás bývá poměrně velká událost, jíž se účastní celá široká rodina. Letos nás sice bylo méně, ale pořád dost na to, abychom z vinohradu odešli přibližně po půl hodině práce. Otec trefně poznamenal,[1] že nejvíc času na našem sběru zabere vyjet s frézou na vinici. Pokračování textu Milý deníčku: Neděle edition
Protože se svého laptopu asi hned tak nedočkám a zároveň jsem chtěl napsat něco aspoň okrajově technického, rozhodl jsem se své ctěné publikum krátce seznámit s androidovou aplikací, bez níž si život… sice představit dokážu, ale přesto na ni nedám dopustit.
Jak se dá možná vyčíst z nadpisu, Pattrn obstarává na Androidu pravidelnou změnu tapety. Záměrně nepoužívám slovo pozadí, protože si ‚tapetu‘ představím jako vzorovaný papír na zeď. A právě o vzory tady jde. Aplikace nabízí nepřeberné množství vzorů všech možných tvarů a barevných kombinací, od jednoduchých proužků přes květinové vzory po složité mandaly; vybere si snad každý. Pokračování textu Pattrn: Měňavé tapety
Dlouho jsem nic nenapsal, že? Terka na mě tlačí, že chce další článek.
Jenomže to nejde.
Došly múzy. Nebo jenom vyprchaly ležíce ladem.
Navíc se v září nic neděje. A když děje, nedá se o tom psát.
Vlastně se mi ani moc nechce. Pokračování textu Etuda pro nejlepší z テRezek
Moje prázdniny jsou teď trochu rozlítané, ale to je moc dobře a hrozně si to užívám.[1] A tak se stalo, že po Mikyfestu začala třídenní akce na našem vinohradě, v jejíž půlce jsem si odskočil na jiný fesťák, konkrétně Hrady. Vlastně to byl můj první hudební festival. A bylo to fantastický. Pokračování textu Škoda, že nehrál Žlutý pes
Prosím, čekejte…