S1avon1ce

(Já nikdy nevím, jak začít, zvlášť po takových letech neaktivity, a vlastně se mi ani moc nechce, ale jednou jsem Téjince slíbil, že ji o dění ve výspě brněnské diecese zpravím, so here we are. Slovesný čas stále nejsem ochoten držet.)

Náš^[1] už jedenáctý (jedenáctý!) tamní pobyt byl v něčem tradiční, v lecčem netradiční a v lecčem úplně špatně (tak počkat, to zní povědomě).

Jednou z těch „špatně“ věcí je, jak jsem v průběhu psaní této reportáže zjistil, že jsem tak nějak opomněl fotit, takže nemám co vlastního dát na úvodku. Chtěl jsem tam dát něco z loňska – stejně jsme se shodli, že nám už ty ročníky poměrně splývají – ale tam jsem očividně fotil jen výroční dort. Dort jsem pro změnu nevyfotil letos, takže tady máte aspoň ten loňský, když jsem minulý rok nezvládl příslušný článek napsat.

Ostatní fotky tedy nejsou moje; děkuji Slávku Dvoruque za nasdílení svých, zřetelně mnohem kvalitnějších snímků.

Ovšem zpět na začátek. Jelikož byla účast trochu snížená, rozhodl jsem se zachovat ekologicky, nejet vlastním autem a využít vozu manželů Šípkových, neboť pět nekolmých účastníků se do něj mělo teoreticky nacpat. Důraz, jak už čtenář jistě očekává, je na slově „teoreticky“. Jízda tedy sestávala z tulení, strachu o život, ztráty posledních zbytků ilusí o mně^[2] a náhledu do okénka novomanželů, kteří novo vůbec nepůsobí; to vše doplněno několika Slávkovými oznámeními, že je přežraný. Sečteno podtrženo, nasrat ekologii; příště jedu svým autem.

Dorazili jsme v noci a pojedli něco tradičního salátu, netradičně s těstovinou. Slávek je přežraný. Ačkoli jsme se vyhnuli filmovému festivalu (což je asi další z těch „špatně“ věcí, byť mně osobně příliš nechyběl), městečko je plné. Zejména Vrchní náměstí, které tentokráte nehlučí sletem módních čarodějnic, ale nějakou jinou dydžinou, pročež se příliš nevyspím.

Letos netradičně nemáme kola (ale mě teda neuslyšíte si stěžovat), po tradiční snídani (která úplně špatně neobsahovala vanilkové koblížky; co tím jako myslíš, že to jsou ty nesprávné?), jíž se Slávek přežral, vyrážíme na pěší výlet po stezce Grázla. Cíl je jasný: vyfotit nový přebal alba Sixtinské kapely.

A protože už to začíná být vážné, máme rovnou přebal na druhé album!

Fanoušek kapely si nemůže nepovšimnout, že na přebalech chybí její nejdůležitější člen. Kdyby tohoto příliš mrzelo, že nemá na veřejném internetu další fotku svého obličeje, rád ho tam digitálně vlepím.

A protože jinak nebylo moc co fotit, přidávám svou oblíbenou fotku, taky z Petrových číchsi kamenů.

Místo píchnutých kol máme zborcenou klenbu. Dvůr loví Pokémony GO (celýžto koncept je nějaká divná časoprostorová trhlina, protože Pokémony jsme tady lovili před dvěma články čtyřmi lety). Barunka, po vlastní svatbě jaksi nevybouřená, loví Pokémony zcela jiného druhu. Můj na lezení po skalách naprosto nevhodný oděv jí to nemálo usnadňuje.

(Neumím tvořit články bez do očí bijících odkazů na články předešlé. Vůbec to sem nedávám, jen abych se blýskl kiltem, né!)

Na rozdíl od minulých běhů jsme při pěší túře nemohli navštívit zářné řízky, protože pro nedostatek obsluhy zářná řízkárna neordinuje. Na nerozdíl od minulých běhů stále v Besídce není Českelecká IPA. Taky tam pálivá nepálí; to už si ale nepamatuji, zda na rozdíl, či na nerozdíl od nedávných minulých běhů. Jisté je jen to, že Slávek se přežral, a dokonce to ani nesouvisí s tím, že jsme si objednali o jednu pizzu víc, než nás bylo^[3] – tu totiž spořádal Mýval.

Co však naštěstí ani tentokrát nechybělo, bylo chytání bronzu v rybníce. Zakotvili jsme, ne k všeobecné libosti, na nudistické pláži, takže Barborka mohla úspěšně pokračovat v lovu Pokémonů. Labutě chyběly. Asi se jim v zimě nechtělo koupat. Nějak se nám do rozvrhu podařilo vecpat i trochu toho D&D, při němž dýměji docházela slova nezatížená dvojsmysly; ostatně na rozdíl od Barunčiné naše nevybouřenost nikoho ani v nejmenším nepřekvapí.

Po dlouhých letech jsme se také dostali na dlouhou trasu podzemí. Část výpravy^[4] sice odpadla uzřivši první chodbu, pro neklaustrofobiky to ale byl fakt dobrý zážitek – zejména chodba Plazivka. 10/10, doporučuji. Protože jsme vylezli do krásného deště, zburcovali Šípkovi polovinu města, aby se dostali ke svým deštníkům zapomenutým v kostele. Tam jsem mimochodem byl i já, ale svojku z této pamětihodné události letos nemám.

Poněvadž se Dvůr dal někdy v posledním roce na náročnou dráhu kávového znalce, bylo to letos spojené s každodenní návštěvou kaváren. Ani v jedné nás patrně za osvícené kafepijce neměli, jelikož jsouce požádáni o espreso se dotázali na chtěnou velikost. „Espreso.“ „No, víte, my se tak ptát musíme.“ Ale nakonec jsem měl nejlepší šálek v životě a Dvůr se mohl durdit, jak je všechno špatně, takže vlastně všichni dostali, proč přišli.

Druhý kulturně-gastronomický zážitek, na nějž jsem se byl dlouho těšil, byla návštěva Paní z Alfy™, před níž z nějakého důvodu dala sezdaná část výpravy přednost předraženým lasagním. Byla jako vždy úžasná, navíc si zřejmě vychovává učednici. Naznali jsme, že už není tak vostrá; zda za to ale může to, že už nám není 13 – kdo ví? Avšak i navzdory tomu, že už nám není 13, se Slávek meníčkové porce přežral.

A to je vlastně víceméně vše. Jednou z těch hodně netradičních věcí totiž byla délka zkrácená jen na víkend. I přes velké množství dřímání se nám ale do necelých dvou dní podařilo poměrně úspěšně zkondensovat tu Basic Slavonitz Experience™ bez kolovýletů. Také stojí za zmínku, že poprvé jsme byli na základně sami, takže byť jsme přišli o příjemnou společnost Pana a Paní Mikyových, nemusel jsem mít neustálý pocit, že jim fysicky i organisačně překážíme.

(Stejně jako se začátkem mám klasicky problémy i s koncem.^[5] Dovolím si proto čerpat inspiraci z pohádek.)

… a jestli nevytrávil, tak je přežraný dodnes.