Deváté Slávanavýsostechbohunice

(V předloňském díle jste viděli…)

Já si vždycky myslím, že bude fajn nechat článek v hlavě uzrát, ale nakonec to stejně dopadne tak, že všechno zapomenu. Naštěstí aspoň Větrník nezapomíná. A jak jsem zjistil, přidávání filtrů na telefonu je neskutečná zábava! Zvedám tedy své instavidlo a vypouštím záplavu otravné spousty nekvalitních kýčovitých fotek. Volně proloženo náhodnými vzpomínkami a neschopností udržet jednotný slovesný čas.

Ke Slavným Nicím neodmyslitelně patří stolní RPG. Letošní sezení se vyznačovalo trojrozměrným bitevním plánem, absencí kůsy a vulpitální^gr. smrtí.

K rybníku mě po několika letech zase vezlo moje vlastní kolo, protože mě až nyní napadlo je zkusit nacpat do auta. Jeho jízdní vlastnosti se však ukázaly nedosahovat týchž kvalit, jako tradiční „moje“ zapůjčené kolo s nemocnou přehazkou.

Letos jsem již podruhé byl v kostele, což je přesně o jednu návštěvu víc, než ročně snesu. Následky byly strašlivé. Pro okolí. Dvůr a Ředitel zeměkoule již v tuto chvíli ve Slynoucích nepobývali, práce zabránit Áďovi v konsumaci keksíku tak zbyla na Renarda a zpěv Gloriarum^gr. na mně.

Odšedší posléze nahradily přišedší. Díky Báře a podpořeno nečekaným zjištěním, že CC-1010 má účet na Instagramu a s sebou má dokonce selfie tyč, se slovem dne letošních Slovutnic stalo insta-friendly. S B. obdivujeme při celodenním pěším výletě nekonečné insta-friendly lesy:

Snažím se dokázat nadřazenost svých poškrábaných brýlí s červeným filtrem, ale nikomu se nelíbí. Místní věži se mimochodem asi nelíbí ani mé druhé brýle, takže díky ní nyní vlastním přesně žádné neškráblé brýle. Anyway, pokochejte se tím, co zbylo z mého uměleckého záměru fotit s hardwarovým insta-filtrem:

Spíme nacpáni v jedné místnosti a je to docela sranda. Jediný, kdo smí vykládat creepy-pastu je Barunka. Její jedinečný narativní styl totiž dokáže měnit žánr z hororu na komedii.

Letos to nebylo moc hudební. Žádné kytary a málo zpěvu. Akorát Luke nám předvedl všech 376 zvukových efektů, které klávesy jeho otce dovedou. Na to-do list příštích prázdnin musím zařadit Sixtinskou kapelu.

Už jsem psal, že jsem letos objevil možnosti zprasování fotografií na telefonu? A že mě tvorba kýčů neskutečně baví?

Nejvíc fotek mám z pěšího výletu do Rudého Českelce. A to přesto, že i na cyklovýletech bylo času na focení dost, neboť jsme letos píchli dvě kola.

Letos sice nebylo příliš mnoho borůvek, ale zato těch ostružin! V lese, v koláči; ve spadeném zmrzlinovém poháru myslím taky.

Filmový festival jsme letos promeškali, tak si ho zrobíme sami. Mačkáme se u laptopu sledujíce Pushing daisies a nechápeme, jak jsme se na lyžáku mohli dívat na Mentalistu na titěrném a hrubém displeji mého tehdejšího telefonu. Miky účasten není, neboť řezbá a vytváří titulky ke Klonovým válkám.

Psí hřbitov je nejstrašidelnější místo, na němž jsem kdy byl. Jestli někdy uděláme toho vlastního Gothica, trvám na tom, aby v něm tahle lokace byla.

Neověřoval jsem, zda pálivá v Besídce pálí, ale mexická pálila dostatečně. Zato jsem dvakrát nebo třikrát ověřil, že tam nemají rudoleckou ipu. Tu mimochodem nemají ani v Rudolci, ale tam nemají ani brambory. Alespoň že řízky jsou stále stejně zářné.

Spalujeme kalorie po zářných řízcích. Za odměnu půjdeme na zmrzlinu, ale pššt!

Po třech letech jsem se konečně opět shledal s α-samicí. Stálo to za to, vynahradila mi to i s úroky. Po roce opět jím skutečné máslo a jsem ohromen skutečností, že si na ně nikdo nesype sůl.

Na vaření s Gardenem Ramsayem je milé, že si jako podkres můžu pustit nějaké ty guilty pleasures (ve skutečnosti moje hudební sbírka z ničeho jiného nesestává), že se vždycky dozvím něco nového (třeba co je to krájení papriky na Jůlii), a že jsme schopni se dohádat kvůli čemukoli (třeba krájení papriky na Jůlii). A kam letos Garden nenasypal přehršel kažánského pepře, tam jsem já vrazil hromadu soli a pepře černého. Dobrou chuť.

Opět jsme nebyli v podzemí, ale alespoň jsme byli na věži. Jako by těch schodů bylo rok od roku víc. Z ostatních pamětihodností jsme v marné snaze najít Barborce sluneční brýle prošli veškerá místní vietnamství (což je možná ještě víc slovo roku, než „insta-friendly“).

Před odjezdem sepisujeme seznam, co všechno by se hodilo provést příští rok. Pro některé (čtěte „právě pro mě“) to totiž bude jubilejní desátý ročník. Líbí se mi ta implikovaná jistota, že vůbec budeme pozváni.

Domů vezu koláče z místní pekárny, protože ta je skutečně výborná. Bohužel si dnes spletla cukr a sůl, takže se některé z koláčků vyznačují svou nepoživatelností. Asi karma za ten přesolený salát.