Slučák

Zvláštní. Před pár lety jsem považoval základku za hermeticky uzavřenou kapitolu svého života. Nicméně jsem zapomněl na akce zvané „slezina“. A právě k té dnes došlo. Zvažoval jsem dlouho a ještě dýl pozďéc, jestli tu pozvánku vůbec přijmout. Konec konců,^gr. pro ostatní to byl sraz po necelých pěti letech, pro mě po devíti. Ti tak na mě budou zvědaví. Já na ně? Vlastně docela jo.Každá buňka šedé kůry je pod napětím. Ne. Prostě si nemůžu z doby základní školy nic vybavit. Možná sem tam mlhavé obrysy situací… ale ne lidi. A když už jejich obličeje, tak ne jména. A i když už mi nějaké jméno vytane, nespojím si ho s žádným obličejem.

Nakonec stejně jdu. Přinejmenším přece znám Dýmovnici ^eeh a když už nic, strašně se celý den těším na pivo. Výsledek se vcelku strefuje do mých představ; půlku lidí vůbec nepoznávám. Pozvané učitelky už jsem ani nezažil. Docela závidím, jaký pěkný vztah s nimi bývalí spolužáci mají.

Využívám Dýmovnici jako Pokédex. „Kdo je ta v puntíkatých šatech?“ „To je přece [jméno, které znám (ironicky) hlavně skrze holku z gymplu].“ „Aha, a vedle?“ „No to je [někdo jiný], vole, z tvé třídy!“. Mmm, docela kus, bezpochyby nejlepší znovuobjev dne. Až se mi nechce věřit, že je to opravdu [někdo jiný]. „Hele, a tahle?“ – nenápadně ukazuju na holku, se kterou jsem se před minutou bavil a která chodí na školu s Květinou. „To je [jméno, které jsem tipoval; dobře já].“

Nejskvělejší burger světa a znenadání večírek končí. Větší část jeho osazenstva totiž mění lokál a míří do [pochybný klub ve vedlejší dědině]. Dýmovnice k mé radosti patří do menší části, připravuje se totiž na fázi ‚spát‘ ^was?. Jsem odhodlán ji doprovodit domů a probrat s ní ‚vážné věci‘ ^:D, jenomže se jí naskytne odvoz. Protože ta tři sta metrů neujde. Domů tak dojdu ještě před půlnocí, pročež se cítím staře a přemýšlím, jak asi přežiju hody. A taky proč jsem se neopil, když k tomu byla příležitost. Copak už to neumím?

A jo vlastně. Vždyť jsem pil desítku.