Si užívám

Ano, vím, že se opakuju s tématem „jaro,“ ale tak hrozně mě zaskočilo, že jsem z naprosté skepse sklouzl k optimismu, že jednoduše musím napsat, jak si užívám. Samozřejmě jsem to pořád já, takže žádné „sex, drogy, rock’n’roll“; užívám si po svém.

Ani nevím, kde začít; užívám si totiž všechno. Užívám si divadlo. Užívám si hospodu po něm a snad poprvé začínám mít rád lidi.^[1] Poměrně dost jsem si užil první tequilu po ani nevím jaké době. Pohledy lidí, když s sebou všude vláčím kabelu s umělýma karafiátama – to si fakt užívám. Co teprv nárůst mé zajímavosti, když někde řeknu, že hraju v divadle; to se nedá neužít. Naprosto nestydatě si užívám pochvalu režiséra, že to seru ze všech nejmíň a čím dál víc se hodím na svou roli. Nechápu to, ale i tak si to užívám.

Užívám si jaro.^[2] Užívám si všudypřítomnou zeleň a snažím se v ní najít rezekvítek. I když neumím tancovat, užívám si náš folklorní soubor. Užívám si velkoměsto Brno. Na jednu stranu hrozně nestíhám, na druhou si to hrozně užívám. K tomu už ani nemám důvod, to bude diagnosa.^[3] Užívám si to, že si všechno užívám, a že tak můžu být jediný člověk, co se usmívá ráno v šalině.^[4] A v neposlední řadě si užívám, že se o všechny svoje slovní výměšky s různými kódy můžu podělit se svým bločkem a zhruba oběma lidma, co si ho čtou, v jedom ze svých půlnočních článků. Nicméně jedna drobná nectnost půlnočních článků je ta, že jsou psány o půlnoci.

A to znamená, že se nejspíš ráno uzívám.^[5]