Ne, nebudu tady preach kázat o všeobecném úpadku jazyka českého, to bych se rozohnil, a to neprospívá mému tlaku. Takových filipik už navíc byly napsány spousty. Co mě tíží mnohonásobně více, je úpadek MÉ češtiny, a to hned ve dvou rovinách.
První z nich je plíživé pronikání angličtiny do myšlení. Sice se jen zřídka stane, že bych přemýšlel kompletně v angličtině (ačkoli se občas přistihnu, že vedu vnitřní monolog v tomto jazyce, a co hůř, s velmi špatnou imitací britského přízvuku), nicméně, jak jen to vyjádřit, „centrum slovotvorby“ si podmaňuje substantially podstatně. Zkrátka řečeno si občas, snaže se vyjádřit, nejdříve vzpomenu na anglický výraz a teprve poté na český. Děsí mne to o to víc, že jsem si jednou takto „naskočené“ slovíčko musel překládat do mateřštiny, neboť jsem zaboha nemohl vymyslet, „jak se to sakra řekne.“ Přirozeně mne to netrápí, když si píšu s peers kamarády, jižgr. jsou na to zvyklí a dvoujazyčné (někdy i troj–, když se poštěstí a na mysli mi vytane nějaké dávno zapomenuté mot z francouzštiny) zprávy umně přechroustají. Still Přesto, je to taková red flag tísnivá předzvěst, kam to se mnou spěje.
Druhá rovina problému se skrývá v používání češtiny samotné. Totiž, abych tu myšlenku nějak uvedl, snažím se kompensovat své všemožné anglicistní poklesky používáním zajímavých a ne zcela obvyklých českých slov a tvarů. Jinými slovy si rád myslím, že ovládám český jazyk v jeho košaté podobě. Jak se však čím dál častěji zdá, je to jen má domněnka. While Ačkoli je pravda, že častěji než jiní do projevu vkládám přechodníky a běžná slova nahrazuji jejich lehce opomíjenými synonymy, snadno zapomínám; snad je to tím, že už tak málo čtu; na ty obvyklé výrazy. Marně se snažím v hlavě oprášit ta písmena, sakra, jak se to řeklo, no tak, vždyť tos znal! Moje slovní zásoba není široká, jen je odlišná.
A to bolí. Miluji svou řeč a chtěl bych jí vládnout tak obratně, jako třeba Karel Kryl. Nejsem básník ani spisovatel, jen si nepřeji, aby bylo zapomenuto byť jediné české slovo. A laji těm, již špatně skloňují zájmeno „jenž“ či neumí správně přivlastňovat, a to všechno proto, abych nakonec zasklil „bezvýhradně“.
Přesně tak, sám sebe proklínám a píšu sebemrskačské články na blog, protože jsem si vida slovo „bezvýhradně“ uvědomil, že jsem pro svou jazykovou pýchu zcela a naprosto zapomněl na jeho existenci.