Děsivé, jak se mi celá ta divadelní mašinérie dostala do hlavy. Hru znám nazpaměť, dokonce nahradila písničky jakožto primární zdroj asociací. Ještě teď si sem tam opakuju svoje repliky, ale pak mi dojde, že teď už vlastně nemusím. Moskva Scala je za náma a teď už nám všichni můžou vlízt na záda! A já bych k celému tomu neuvěřitelnému zážitku mohl napsat pár vět.
Díky. Děkuju, že jste z polena s vypětím všech sil udělali nepatrně menší poleno a že jsem mohl být na chvíli hérečka. Dokonce už jsem překousl i to, že mi rýža odebral mou milovanou riflovou bundu, a uznávám, že sako mi fakt sedlo líp. Akorát se do něj nevlezlo tolik věcí, třeba sešit se scénickými poznámkami, jejichž jezero WAAAS? bylo při představení znát. Jsa pod tlakem, přepínám na autopilota a ztrácím tak pojem o čase; která se jede scéna, odkud kdy mám přijít a kolik jablek mám mít u sebe. A v půlce reprisy jsem asi půl minuty přemítal nad tím, jestli pořád hrajeme reprisu, nebo už derniéru.
Děrniéra byla stejně nejvtipnější. Taková, jako, únava materiálu. Padající mapa, padající knírek, ztráty hlasu a poloviční přejmenování postav. A taky vzepření se přímému zákazu režiséra vhodit jablko do diváků. Well smůla; když v roli, tak v roli!
Diváci byli zlatí. Tleskali po každém obraze a doufejme, že ne pouze ze slušnosti. Jen jedna věc mě zarážela – když se smáli větě „předtím, než ses narodila; potom už žádnej důvod k veselí nebyl.“ Jste zvrhlí! Toto byla nejstrašnější věc, co ve hře zazněla, a vy se tomu řehtáte! Celé zákulisí was like, what \_(ÒΔÓ)_/?
Děkovačka, vyklidit kostymérnu a odvézt věci na FI. Cestou pro auto mně ještě nějaký cizí člověk stihl pochválit herecký výkon. Naštěstí neviděl, jak se červenám, a to jak kvůli tmě, tak kvůli vrstvě omítky, kterou na mě Bylina byla nanesla. Parkuju na parkovišti φ a mám z toho snad větší zážitek, než z hraní. Mimochodem se to ukázalo jako dobrá volba, protože následující den se bordel z Fáj uklidil tak, že se převezl jinam. Děkuji, autíčko; na to, jak jsi malé, dost často sloužíš jako náklaďák.
Děravá moje paměti, vzpomeneš si na něco z toho nočního veselí? Jistěže. DRAŽBA! Milý deníčku, jsem hrdým majitelem nejodpornější košile, nejobrovštější kabele, nejšpinavějších vodovek, nejstarší Praktické ženy a nejsmradlavějšího mýdla. A to je ještě dobrý, chudák Natka skončila s olbřímím transparentem „Ať žije SSSR!“ Už si na ty svoje nostalgický předměty pořídím zvláštní krabici (zdravím Šumatku). Z dalších zpráv. Víte, co je to slovenská tequila? Já naštěstí jen teoreticky. I tak bych zbytek večera raději nepopisoval. Poprvé v životě jsem opravdu spal v rozjezdu, což je docela změna od minulého týdne, kdy se zapíjela premiéra; to jsem si do mobilu ťukal svoje paměti. Domů přicházím v pět. Byl to docela hukot. Ale některé události a lidi za to stojí. H́͜h̄!
Děcka, miluju vás. Jste skvělí. A nejen, že jste skvělí, jste také inteligentní (a děláte výborný pomazánky). Plukovník má (jako vždycky) pravdu; celé je to o té partě lidí, co se sejde, sjede a sundá. Z hospody nám následně přišlo poděkování, že jsme si přes semestr vybrali právě ji. A že prý se na naši zpěvavou společnost těší i příští rok. Vážně jsme docela hudební sešlost. Teda já osobně zrovna ne; na kytaru jsem hrál všehovšudy jednou, a to stejně, jako jsem hrál divadlo. Hrozně, ale užil jsem si to! Zejména jsem ale zjistil, že zpívánky v hospodě nemusí být jen s kytarami. Sešly se různé inštrumenty, třeba i housle a příčná flétna. A to už pozvedá náš vřískot na úplně jinou úroveň. No a když zrovna nejsme sešlost musikální, jsme sešlost hravá. Pokémonové pexeso v hospodě se stalo už tradicí a nakonec došlo i na Člověče, nezlob se, které trvalo tak dlouho, že jsem různým střídáním lidí nakonec skončil s jinými figurkami, než se kterými jsem začínal. Žlutá mimochodem vyhrála.
Děkuju i věrným čtenářům blogísku, že se na mě přišli podívat. A taky věrným nečtenářům. Prostě vás bylo jak škaredéch koček a takovou účast jsem nečekal.well… Jako snad jediná hérečka jsem po reprise dostal kytky a bratranci mne nazvali „Donutilem v rodině“. Moc si toho všeho vážím. Ačkoli, jak později vyplynulo, někteří se šly gr. podívat vlastně jen na to, jak něco poseru. A že jsem jim tím jablkem, co mi vypadlo z pusy a despektakulárně se do ní zas vrátilo, udělal radost. A o tom to přece je.
Divadlo, budeš mi chybět. Ale snad jen do příštího roku!
Tvůj Antošek ♥