Prosím, čekejte…
Čekám (na) mnoho různých věcí, ale vy byste čekat neměli. Konkrétně nečekejte, že čeknete kvalitní článe-ček.
Čekám na nový katalog IKEA, který už má půlka dědiny, jen my ne. Každou noc čekám, jestli přijde další ovladatelný létací sen. Stále čekám na svůj notebook. Mezitím na starém desktopu čekám na další díl The Big Bang Theory.
Čekám, kdy mi u dveří zazvoní Diskoslav nebo Bára s polštářem v ruce. Nebo kdy bratránek dojede i s elektrickou kytarou. (Čas pro smích při vzpomínce na můj hrozný tento.)
Můj život se teď točí kolem krabic a já čekám, kdy to přestane. Skládám krabice. Lepím krabice. Naplňuji krabice, snáším krabice a vynáším krabice. Balím krabice do krabic. Převážím krabice. Vybaluji krabice z krabic. Rozkládám krabice. Vyhazuji roztrhané krabice. Převážím rozložené krabice. Krabice. „Krabice“ najednou vůbec nezní jako normální slovo. Čekám na konec každé směny, abych záhy mohl čekat v zacpaném tunelu. V plechové krabici.
Čekám na konec Poletíme, abych mohl otočit kazetu a slyšel zase Dezoláta. Čekám na konec Fixy, abych si pustil Poletíme.
Čekám na zveřejnění rozvrhu a zápis skupin a připadám si jako exot, že se těším do školy. A vlastně ani nevím, co od toho očekávám.
Toužebně očekávám další Terčin článek. Nebo Bářin článek. Nebo ještě líp Dvorův článek. Nebo aspoň jeden z jeho smysluplných komentářů.
Bezmocně čekám, kdy odjede Pche. Nadobro. Tvrdí, že se budeme vídat, ale to příliš nečekám.
Rád bych napsal, že čekám na Godota, ale od maturity jsem přečetl jednu knížku a viděl záznam jedné divadelní hry. Té naší.
Čekám na smrt, ale vpravdě spíš na život.
Čekáte pointu? Čekáte liše.
Těšit se do školy je normální od te doby, co má přívlastek vysoká (pro tebe výšky).
Nedá mi to, musím začít s výčitkou: Pche je příšerná přezdívka.
Čekání je na houby, o tom je taky koneckonců ten Godot. V mezičase totiž probíhá spoustu skvělých věcí, který nemůžeš tak dobře vnímat, když se soustředíš na čekání.
Ale článek se mi přesto líbí :)
Čekám na další článek.