Skončilo zkouškové, volejte sláva a tři dny se radujte!
Ačkoli jsem na blog chtěl dávat především technické příspěvky, mé publikum z toho není šťastné a radši by náhodné zápisky ze života. Ctěné publikum však opět nebude potěšeno, neboť se nedozví ani zbla nového.
První den radování pro mě začal již včera, když jsem se rozhodoval, jestli jet do Brna autem, nebo meziměstskou hromadnou dopravou. Kalkuloval jsem parkovné, hledání místa a směry, jimiž se načatý den může vyvíjet, a vyhrála „socka“. Zapomněl jsem však vzít v úvahu tučnou „daň z blbosti“ – protože co udělá lonťák, kterého bez dozoru pustíte do města? Mnoho věcí, ale jen zřídka mezi ně patří koupě zpátečního lístku. Naštěstí je ve vlaku možnost si koupit jízdenku. Předraženou, ale lepší než platit flastr. Ale má to i svá positiva – kvůli nemožnosti použít s vlakovým lístkem autobus jsem se aspoň domů prošel a pěkně mi vytrávilo.
Pořád jsem se ale nedostal k tomu, co mi to vlastně mělo vytrávit. Suši! Zatímco většina vysokoškoláků oslaví konec zkouškového nárazovým zvýšením příjmu ethanolu, naše distinguovaná (ač cáklá) skupinka si vyrazila na tzv. running suši. Toto ztělesnění čecháčkovství was? spočívá ve složení fixní sumy a následné neomezené konsumace všeho možného, co přijede na pásu naservírované na malých talířcích. Kromě různých vynikajících druhů suši pásmo was? putovala také mnohá jídla čínské kuchyně, deserty a ovoce; úspěch slavilo též kokosové mléko a zmrzlina.
Maki, nigiri; co a jakým směrem namáčet do sojové omáčky; v jakém pořadí jíst jednotlivé druhy ryb – vaši přátelé to neví, takže není důvod se tím zatěžovat! Japonské stolování je jistě svázáno mnoha pravidly, leč my jsme prostí vesničané well…, kteří se přišli nacpat rýží a syrovými rybami. A klidně si to užijeme po svém. Protože nás bylo jak škaredých koček (krom mě se účastnili Traktoristka, Kefka, Květina, Kentaur, Šató a Nudlárna; až se budu nudit, napíšu barvité charakteristiky), seděli jsme u dvou stolů, takže pro plodnou konversaci bylo nutno praktikovat strategii známou jako Škatulata.
Na to, že jsme vlastně uzavírali zkouškové, jsme se o škole moc nebavili (naštěstí, aspoň se nedostáváme do stádia starého manželství, kdy si nemáme co říct), takže ani nevím, jestli všichni prošli do dalšího semestru. Zato jsme si stihli naplánovat tradiční Išeu ok, what the actual hell?, zážitkovou cestu do Prahy a kino po obědě. Při placení (za dva, protože jsem se stále nepoučil o sázkách s Květinou) jsme dostali fortune cookie, dle internetu západní to výmysl. Můj tvrdil, že mám mnoho talentů. Asi čte můj blog o šití polštářů.
Po obědě proběhla opět krátká etuda na téma „jak Á hledá vhodný kabát, ale koupí si kalhoty“, načež následovala návštěva biografu. V něm jsme zhlédli snímek Deadpool, abychom správně zapadli do mainstreamu. Protože jsem starý a nevzdělaný, tak mi unikla tak polovina narážek, ale aspoň jsem jako jediný v sále ocenil rapsodii počkat, neříká se „óda“? na názvy výrobků z Išei. Po filmu jsme byli tak uondaní, že jsme ani neskočili na pivo.
„Že se o tom vůbec nebavíme? Star Wars jsme řešili celou cestu z kina!“
Tento zápisek je šitý vole nepřeháníš to s těma poznámkama? horkou jehlou, takže má ještě menší kvalitu, než je mým standardem.
Děkuji nyní již jen polovině svého publika – Té – za poskytnutí té nádherné fotografie. Uvedl bych tady odkaz na její skvostné stránky, ale ona se jistě sama přizná, až to bude považovat za vhodné.