Že prý můj blog skomírá. Pravda, chtěl jsem ubrat na těch osobních zápiscích; jednak proto, že svět nemusí vědět úplně všechno, druhak proto, že nejsem Shakespeare, abych psal pořád to stejný. A taky už mám rozplánovaný technický článek (vůbec ne důvod, proč jsem si blog zakládal). Akorát s těmi je ta potíž, že se z nich pozná, jak ničemu nerozumím.[1] Tak snad si přece ještě jeden půlnoční článek dovolím. Stran svého života tu zasvěcenost můžu aspoň předstírat.
Pátek a sobota patřili divadlu. A protože jsem se, blbec, nabídl, že vezmu auto, nechal jsem si ujít další legendární teambuilding v hospodě. Poprvé jsme zkoušeli i ve Scale, s čímž se pojí různé útržky. Třeba to, že jsem v ní byl prvně v životě (a rovnou v zákulisí; kdo tohle může říct?). Nebo náš TCP řetěz a out-of-band data světla. „Hele, když už máme to spojení vybudovaný, tak přenesem i tebe.“ A taky to, že zákulisí není stavěný pro tlustý lidi. Neexistující paravan karavan, fluktuace počtu jäblek, líbačky, hořlavé svietlá, falešná kocovina, další líbačky, mandlovica, „nahlas!“, selfíčka na libko (to je nějaká knihovna?) a to vše úhledně zabaleno v mojí provokačně-parodické slôvenščťině. „Já se k vám tady přiseru a budu předstírat sociální zapojení, jo?“
Sobota pokračovala navýsost zdařilou kulturní sešlostí, známou jako pálení čarodějnic. Po dlouhé době jsem se opravdu znamenitě bavil s „tó našó partió,“ říkejme jim Hadi.was? V poslední době jsem vůči nim měl něco jako ponorkovou nemoc na volném prostranství, ale ono se vlastně není čemu divit.[2] Nicméně čarodky se vyvedly. Táborák, kytara, Boženka, „omyly“ a začínající sadařství. Slabí dom! Hrozně jsem se těšil na prvomájové psaní vápnem na silnici, kterým Hadi vyhrožovali, jako já kvalitními články. Z použitého příměru je snad jasné, jak to dopadlo.
Plynule jsem přešel do neděle a o poznání méně plynule i do postele. Ráno bylo, všem předpokladům navzdory, zcela kocoviny prosté. Místo hlavy mě bolela jen ruka od celovečerního hraní mlácení do kytary. Po vydatném dospávání se neděle nesla v duchu dohánění školních povinností [3] Mezi naprosto selhávající snahou o naučení se nějaké matiky jsem dohlížel na našeho minigiganta štěněcího, což je milounké zlatíčko, které však našlo zalíbení v okusování všeho a všech. Byly to ale teprve B-stromy, které můj sprostogram vytáhly z úrovně „mírné podráždění“ až na „Miloš Zeman.“ Matka navrhla zavést klecí pokladničku. Skvělý nápad, už bych se měl naučit, jak funguje SIPO (a s dozrávajícím semestrem splátkový kalendář).
A na závěr jedna závažná a podstatná informace, již jsem již dlouho toužil sdílet s celým širým světem. Chřipka je od slova chřípí.was?
1. tvůj sociální život zní hrozně fajn
2. milujeme deníčky
3. milujeme články na blogu, když zrovna musíme dělat věci do školy (to je vždycky)
(a proč o sobě mluvím v množném čísle?!)
4. líbí se mi, jak na konci stránku u odkazu na Předchozí je i obrázek
5. slovenčina je téma našich (blogových) životů?
6. mylně jsem doufala, že v posledním „was?“ bude objasněno proč
Díky! Miluju strukturované komentáře, protože je přijatelné na ně odpovídat stejným stylem. Takže:
Chtěla jsem objasnit 2, díky :D Vyměním za informaci o tom, že ušní maz se latinsky řekne cerumen, což zní jako Saruman.