Rok: 2016

Zbývá deset minut do štědrovečerní večeře a mě stále neovládla sváteční nálada. Matka je od včerejška nervózní jak sáňky v létě,^[1] protože nám v rybárně zapomněli přibalit hlavu a rybí polívka se tak letos nekoná. Návrh vzít si nějakou od babičky byl zamítnut a jeho podporovatelé seřváni, že pořád není vysáto, nejsou zabalený jejich dárky a ať se nažerou kde chtějí. Toliko ke klidným svátkům.

Otec má pro změnu problémy s paží a láduje se nějakými silnými prášky, pročež má všechno na háku, dívá se na Panděla Áně a zpívá Narodil se Krispus tán. Bratr je přesvědčen, že u něj v pokoji slídím po svém dárku a snaží se mě chytit při činu.

A konečně já. Já su nasrané, že dárek pro matku nedorazil, dárek pro bratra je z hnusného a nepříjemného materiálu, a k tomu přebírám matčinu náladu, takže jen sedím v pokoji a metám kolem sebe sarkasmy. A vlastně se nejvíc těším na Pelíšky, švédské Frozen a vánočního Mentalistu.

Šťastné a veselé všem svým pěti čtenářům přeje Áďa ♥.

Měl hodinu čekat na vlak na jednom nehlavním nádraží. Čekárnu mu už ale zavřeli. Byla zima. Tak začal chodit kolem nádražní budovy. Neukojená touha po karaoke večeru ho přiměla pět. A tancovat. A možná i spadl na ledě. A tak tam celou hodinu obcházel nádraží a zpíval.

A potom si všiml, že tam není sám. Jemu to bylo, milý deníčku, úplně jedno. Ale jen dokud se neprobudil. UNNP.^[1][2][3]

Na poslouchání hudby v rozjezdě je něco kouzelného. Nejspíš saturace ethanolem. Ale když se načančám, můžu mít kamarády, kteří se hrabou v kontejnerech, i největší alkoholiky. No tak počkat, píšu to, jak kdyby se to vylučovalo.

Hej, není to ta holka ze švédštiny? Pozdravila mě, tak asi jo. V odraze autobusových dveří vidím své lepší já. A vůbec mi nevadí půl hodiny pozorovat, jak hraju na imaginární klavír. Ten divný pocit, když všechno, co do sluchátek proudí, je tak skvělé, že nechcete, aby rozjezd kdy dojel na konečnou. Jenže pak se ozve vylučovací soustava a cíl je dál, než se před minutou zdálo.

Projíždím přes brněnskou Jazykovou Enklávu™ a vždycky, vždycky si říkám, co by asi viděl její osadník, toho času věrolomný pes. Většinou mě to deprimuje. Na půl minuty. Protože pak vystupuji. A zrovna, když chci nekonečné přepínání skladeb utnout, skočí mi do uší Eliška, která vede (a na níž jsem čekal). Takže za chůze hraju na všechny možné nástroje a jsem rád, že na ulici nikdo není.

No a pak asi nemám nic lepšího na práci, než se svěřovat milému deníčku.

Dobrou noc, Brno.