µ: 🚌

Přestaly mi jezdit by.

„Bus“ vychází z latinského omnibus („pro všechny“), což je dativ plurálu slova omnis („všechen“). Nejedná se o podstatné jméno zakončené v nominativu singuláru na -us, a v češtině se tak zbytek koncovky, jíž bylo -ibus, ponechává. Správně tedy skutečně skloňujeme „bez busu“, nikoli „bez bu“.

Ano, to je velmi hezké. Ovšem neřeší to, že mi ty by přestaly jezdit.

µ: 🍞

Zkouškové období se dělí na dvě období – období zkoušek a období zkoušení. V období zkoušek probíhají zkoušky (no kiddin’). V tom druhém zkouším nové činnosti. Loni to bylo šití. A protože bratr má aktuálně období, kdy se živí prakticky výhradně tousty, bude tvořit letošní jarní období zkoušení pečení chleba.gr.

První pokus dopadl tristně. Ne katastrofálně, ale na výsledném bochníku je znát, že nedostatečně vykynul. Jenomže já to nevzdávám… ve střednědobém výhledu. Protože obě období zkouškového období se nějakou dobu prolínají a já se musím z voňavého světa pečiva vrátit zas do ohavné reality učení se předmětu, na jehož přednášky slušní lidé nechodí.

µ: 🎂

Je to přesně rok, co jsem si založil tento dech beroucí bloček. Neměl jsem žádný cíl nebo koncepci, prostě jsem chtěl zkusit, jaké to je vypisovat se někam na internet. Asi už definitivně vzdávám naději na psaní pseudotechnických článků; to na tomhle blogu zjevně nefunguje. Na nějaké vylívání srdíčka má zase nedostatečnou úroveň intimity (ačkoli mi zjevně přijde dostatečná na psaní o svém začínajícím alkoholismu, ehm. Nechápu, že to tady nepromazávám.) A tak vlastně ani po roce nevím, co pro mě tento web znamená. Možná prostě jenom nechci zapomenout, jak se píše česky. A možná se tak cítím míň sám.

Dávám tomu tady rok. Maximálně dva.

µ: 😫

Na zkouškovém je skvělé to, že máte spoustu času na práci nebo brigádu, který strávíte binge-watchingem seriálů.

Na zcela nesouvisející téma bych chtěl vysmeknout poklonu překladateli, který přeložil slovní hříčku „reigning cats and dogs“ jako „psi a kočky u missky“.was?

µ: 🎄

Zbývá deset minut do štědrovečerní večeře a mě stále neovládla sváteční nálada. Matka je od včerejška nervózní jak sáňky v létě,[1] protože nám v rybárně zapomněli přibalit hlavu a rybí polívka se tak letos nekoná. Návrh vzít si nějakou od babičky byl zamítnut a jeho podporovatelé seřváni, že pořád není vysáto, nejsou zabalený jejich dárky a ať se nažerou kde chtějí. Toliko ke klidným svátkům.

Otec má pro změnu problémy s paží a láduje se nějakými silnými prášky, pročež má všechno na háku, dívá se na Panděla Áně a zpívá Narodil se Krispus tán. Bratr je přesvědčen, že u něj v pokoji slídím po svém dárku a snaží se mě chytit při činu.

A konečně já. Já su nasrané, že dárek pro matku nedorazil, dárek pro bratra je z hnusného a nepříjemného materiálu, a k tomu přebírám matčinu náladu, takže jen sedím v pokoji a metám kolem sebe sarkasmy. A vlastně se nejvíc těším na Pelíšky, švédské Frozen a vánočního Mentalistu.

Šťastné a veselé všem svým pěti čtenářům přeje Áďa ♥.

µ: 🚉🎶

Měl hodinu čekat na vlak na jednom nehlavním nádraží. Čekárnu mu už ale zavřeli. Byla zima. Tak začal chodit kolem nádražní budovy. Neukojená touha po karaoke večeru ho přiměla pět. A tancovat. A možná i spadl na ledě. A tak tam celou hodinu obcházel nádraží a zpíval.

A potom si všiml, že tam není sám. Jemu to bylo, milý deníčku, úplně jedno. Ale jen dokud se neprobudil. UNNP.[1][2][3]

µ: 🌃🚌🎧

Na poslouchání hudby v rozjezdě je něco kouzelného. Nejspíš saturace ethanolem. Ale když se načančám, můžu mít kamarády, kteří se hrabou v kontejnerech, i největší alkoholiky. No tak počkat, píšu to, jak kdyby se to vylučovalo.

Hej, není to ta holka ze švédštiny? Pozdravila mě, tak asi jo. V odraze autobusových dveří vidím své lepší já. A vůbec mi nevadí půl hodiny pozorovat, jak hraju na imaginární klavír. Ten divný pocit, když všechno, co do sluchátek proudí, je tak skvělé, že nechcete, aby rozjezd kdy dojel na konečnou. Jenže pak se ozve vylučovací soustava a cíl je dál, než se před minutou zdálo.

Projíždím přes brněnskou Jazykovou Enklávu™ a vždycky, vždycky si říkám, co by asi viděl její osadník, toho času věrolomný pes. Většinou mě to deprimuje. Na půl minuty. Protože pak vystupuji. A zrovna, když chci nekonečné přepínání skladeb utnout, skočí mi do uší Eliška, která vede (a na níž jsem čekal). Takže za chůze hraju na všechny možné nástroje a jsem rád, že na ulici nikdo není.

No a pak asi nemám nic lepšího na práci, než se svěřovat milému deníčku.

Dobrou noc, Brno.

µ: 🔥

Miluji oheň. Dívat se do plamenů, pak na hvězdy a přemítat o životě. Skomírající táborák, utichající kytary; v tom někdo přiloží polínko, načež oheň znovu ožívá. A hudba hraje dál. Černající chléb na klacku a vedle v trávě lahev od rumu. Dřevo sem tam zapraská, aniž by si získalo něčí pozornost. Celoplošná melancholie. Rudočerné uhlíky. Spát.