Škoda, že nehrál Žlutý pes

Moje prázdniny jsou teď trochu rozlítané, ale to je moc dobře a hrozně si to užívám.[1] A tak se stalo, že po Mikyfestu začala třídenní akce na našem vinohradě, v jejíž půlce jsem si odskočil na jiný fesťák, konkrétně Hrady. Vlastně to byl můj první hudební festival. A bylo to fantastický. Pokračování textu Škoda, že nehrál Žlutý pes

Vodu nepijem – my pijeme rum!

Milý deníčku, už nějakou dobu přemítám o tom, zda je vhodné psát do tebe o našem vodáckém výletu. Ale vlastně proč ne.

Přípravy

Protože zatím jezdíme společně se starší generací, užíváme si maximálního pohodlí, neboť vše zařizuje ona. Nicméně to neznamená, že by se nás netýkaly žádné organisační potíže. Například jsme několikrát na poslední chvíli měnili účastníky posádky aut. Poučení: vztahy na (naši) vodu nepatří. Nakonec je ale dobře, že nám dva lidé bez náhrady odpadli, protože jsem tím pádem nebral vůz. Možná jsem se tím připravil o zábavu při cestování, ale taky tím klesla moje zodpovědnost, a nemusel jsem proto být střízlivý ani. Jeden. Den. Když ještě dodám, že poslední večer už jsme neměli žádný rum, nabízí se jen dvě vysvětlení. Nechám na fantasii čtenáře, které je to správné. Pokračování textu Vodu nepijem – my pijeme rum!

Ujel mi elektrobus

Ne, takto ještě brněnská doprava nezezelenala. To jen hraju Pokémon GO. Přesně tak, po přechodu na i3 jsem musel vrátit do života rovnováhu něčím davovým. Rád bych řekl, že jsem si to nainstaloval jenom ironicky, neboť Pokémoni přímo křičí „mainstream“, ale přiznávám, že mě to docela zaujalo. Akorát si nehodlám pamatovat ty jejich hrozné názvy.

Můj život je teď samý dýchánek. Ne pařba; dýchánek. A občas pařba. Ani o jednom se mi nedaří nebo nechce napsat, i když zaznělo mnoho bloguhodných myšlenek a výroků; ale možná, že mají tím víc svoje kouzlo, když se o ně nebudu dělit s celým Internetem. A nebo na ně proto možná za chvíli všichni zapomeneme. Tak že by aspoň něco? Well. Pokračování textu Ujel mi elektrobus

Ď jako divadlo

Děsivé, jak se mi celá ta divadelní mašinérie dostala do hlavy. Hru znám nazpaměť, dokonce nahradila písničky jakožto primární zdroj asociací. Ještě teď si sem tam opakuju svoje repliky, ale pak mi dojde, že teď už vlastně nemusím. Moskva Scala je za náma a teď už nám všichni můžou vlízt na záda! A já bych k celému tomu neuvěřitelnému zážitku mohl napsat pár vět. Pokračování textu Ď jako divadlo

A věděli jste, že byl Svátek práce?

Že prý můj blog skomírá. Pravda, chtěl jsem ubrat na těch osobních zápiscích; jednak proto, že svět nemusí vědět úplně všechno, druhak proto, že nejsem Shakespeare, abych psal pořád to stejný. A taky už mám rozplánovaný technický článek (vůbec ne důvod, proč jsem si blog zakládal). Akorát s těmi je ta potíž, že se z nich pozná, jak ničemu nerozumím.[1] Tak snad si přece ještě jeden půlnoční článek dovolím. Stran svého života tu zasvěcenost můžu aspoň předstírat. Pokračování textu A věděli jste, že byl Svátek práce?

Milý deníčku (pondělí edition)

Ano, hodlám mít celou postupku. I přesto, že se zajímavé věci dějí takřka bezvýhradně ve středu.

Nemůžu spát. Jednak kvůli alergii lomeno nachlazení (stále si nejsem jist), druhak přemítám nad zápočťákem z OpenGL. Na střídačku si zpívám Žily a Mně se líbí Bob (zdravím Taxikářku, tedy Traktoristku). Následně si svůj poklesek uvědomím a vracím se k víle Lipís.

Déšť. Ucpané dutiny. Může to být depresivnější? Pokračování textu Milý deníčku (pondělí edition)

Milý deníčku (úterý edition)

TL;DR: slunko, fixa, testy

„Neruš, učíme se na doublekill.“ Dvě vnitrosemestrálky v jeden den. Protože jedna depka nestačí.

Ráno jsem málem škrábal a v autě jsem topil, ale vyčasilo se znamenitě. Nemyslel jsem si, že mě může jaro tak dojímat, ale všechno je skvělý a slunečný a cute a blbý vnitro mi to nemůže zkazit. Pokračování textu Milý deníčku (úterý edition)