SSH pro spojení počítačů za NATem

Milý deníčku, je to tady. Technický článek! Teda spíš takový mikročláneček. Navíc o port forwardingu pomocí SSH,[1] což je věc (nejspíš) docela provařená. Opět je to tedy poznámka pro mě (sice trvá asi 2 minuty to najít v manuálových stránkách, ale až to budu zase potřebovat, nebudu ani vědět CO chci vlastně najít).

Situace: Dva počítače, každý umně gr. skrytý za svým NATem bez možnosti jeho konfigurace. Jeden viditelný stroj, na něž se mohou uživatelé obou počítačů příhodně přihlásit přes SSH,[2] a který není šťastný, když mu zvenčí saháte na jakékoli jiné porty.

Žádaný výsledek: Alice se připojí na Bobův lokální port 1234, kde jistě běží něco užitečného.[3] Pokračování textu SSH pro spojení počítačů za NATem

Here it comes again

Začalo zkouškové. Měl bych se pilně vzdělávat v oblasti algoritmů a datových struktur (a výhledově by neuškodila trocha té matiky). Místo toho se snažím uklidnit pohledem na svou xkcd zahrádku a sledováním nových dílů pozapomenutých seriálů. Už jen to, milý deníčku, že do tebe píšu namísto opakování si průchodů grafy, je nezměrný hřích. Akorát já si místo vajíčka na tvrdo dám leda silný kafe.

Mám po první zkoušce a je mi do zpěvu:

Sbohem áčko, nech mě pít,
nech mě pít, du se zlít
Žádnej pláč už nespraví
ten můj průměr zoufalý sry.

Případně si znovu opakuju repliky z Oněgina:

– Co je, seš nějakej smutnej.
– Nedali ti samý jedničky?

Chce se mi zajet do Išei a nakoupit spoustu látek na polštáře. Koneckonců, co jiného dělat o zkouškovém.

Sbohem, stipendium; já už musím šíti.

Báro, užs povlíkla slony?

Ď jako divadlo

Děsivé, jak se mi celá ta divadelní mašinérie dostala do hlavy. Hru znám nazpaměť, dokonce nahradila písničky jakožto primární zdroj asociací. Ještě teď si sem tam opakuju svoje repliky, ale pak mi dojde, že teď už vlastně nemusím. Moskva Scala je za náma a teď už nám všichni můžou vlízt na záda! A já bych k celému tomu neuvěřitelnému zážitku mohl napsat pár vět. Pokračování textu Ď jako divadlo

A věděli jste, že byl Svátek práce?

Že prý můj blog skomírá. Pravda, chtěl jsem ubrat na těch osobních zápiscích; jednak proto, že svět nemusí vědět úplně všechno, druhak proto, že nejsem Shakespeare, abych psal pořád to stejný. A taky už mám rozplánovaný technický článek (vůbec ne důvod, proč jsem si blog zakládal). Akorát s těmi je ta potíž, že se z nich pozná, jak ničemu nerozumím.[1] Tak snad si přece ještě jeden půlnoční článek dovolím. Stran svého života tu zasvěcenost můžu aspoň předstírat. Pokračování textu A věděli jste, že byl Svátek práce?

Milý deníčku (pondělí edition)

Ano, hodlám mít celou postupku. I přesto, že se zajímavé věci dějí takřka bezvýhradně ve středu.

Nemůžu spát. Jednak kvůli alergii lomeno nachlazení (stále si nejsem jist), druhak přemítám nad zápočťákem z OpenGL. Na střídačku si zpívám Žily a Mně se líbí Bob (zdravím Taxikářku, tedy Traktoristku). Následně si svůj poklesek uvědomím a vracím se k víle Lipís.

Déšť. Ucpané dutiny. Může to být depresivnější? Pokračování textu Milý deníčku (pondělí edition)

Si užívám

Ano, vím, že se opakuju s tématem „jaro,“ ale tak hrozně mě zaskočilo, že jsem z naprosté skepse sklouzl k optimismu, že jednoduše musím napsat, jak si užívám. Samozřejmě jsem to pořád já, takže žádné „sex, drogy, rock’n’roll“; užívám si po svém.

Ani nevím, kde začít; užívám si totiž všechno. Užívám si divadlo. Užívám si hospodu po něm a snad poprvé začínám mít rád lidi.[1] Poměrně dost jsem si užil první tequilu po ani nevím jaké době. Pohledy lidí, když s sebou všude vláčím kabelu s umělýma karafiátama – to si fakt užívám. Co teprv nárůst mé zajímavosti, když někde řeknu, že hraju v divadle; to se nedá neužít. Naprosto nestydatě si užívám pochvalu režiséra, že to seru ze všech nejmíň a čím dál víc se hodím na svou roli. Nechápu to, ale i tak si to užívám. Pokračování textu Si užívám

Milý deníčku (úterý edition)

TL;DR: slunko, fixa, testy

„Neruš, učíme se na doublekill.“ Dvě vnitrosemestrálky v jeden den. Protože jedna depka nestačí.

Ráno jsem málem škrábal a v autě jsem topil, ale vyčasilo se znamenitě. Nemyslel jsem si, že mě může jaro tak dojímat, ale všechno je skvělý a slunečný a cute a blbý vnitro mi to nemůže zkazit. Pokračování textu Milý deníčku (úterý edition)

ŠOK! Adamat’s blog na mobilu: ukáže VŠE!

Abych taky trochu naplnil tuto rubriku, musím se pochlubit, že už mé milované tooltipy was? fungují i na mobilu a mají tu ňuňu includovací (teda aspoň u mě) barvu.

Taky bych mohl rovnou napsat, proč je tolik návidím. Často cítím potřebu do textu vkládat poznámky. Zároveň nechci rozbíjet tok textu závorkami. V tištěné podobě bych s chutí sáhl po poznámkách pod čarou, ale ten zase přináší nutnost skákat po stránce. Takže jsem zcela vykradl obdivoval a též použil způsob, kterým to dělá what-if.xkcd.com.

No a na co to je dobré? V podstatě na vysvětlivky („was?“), poznámky k pravopisu („gr.“) a doplnění či různé asociace, co mi automaticky naskakují (víceméně všechno ostatní). V žádném případě v nich však nenajdete nic důležitého. Na to je jejich barva příliš [Bářino gesto ve stejnobarevné bundičce].WAS?

2015: nejlepší traktor, nástěnky, matura

Když se ukázalo, že Květina i po roce a půl nosí maturitní stužku, vneslo mě to do nostalgické nálady a vzpomněl jsem si, že mám rozepsaný nostalgický článek. Varování: článek je příliš nostalgický a není vhodný pro osoby, které nejsou příliš nostalgické. Pokračování textu 2015: nejlepší traktor, nástěnky, matura