A co dělají čerství bakaláři?

Konsumují kebab. A zejména pijí. Ne moc, jenom tak decentně (max jedno a půl promile). A hrají, přes všechna ta promile, na klavír. Vůbec jim to nejde, ale to je moc netrápí. A i po vyčerpání krátkého klavírního playlistu se oddávají hudbě. A co už dlouho neslyšeli? Rybovku! Sláááva budiž bohu vééélikému. A taky Svou vlast. Kočka leze dírou… Možná, v nejzazších případech, dirigují tak vehementně, že převrhnou pivo. Ale to jen občas.

Takže. Nezačínáme „takže“. How to státnicify: Presentace musí být sladěná s vaším oděvem. Dále je tu pravidlo tří N: musíte být nadšení, nahlas a ne úplně blbí. A pokud si, jako já, vytáhnete něco, na co jste úplně blbí, musíte mít štěstí na komisaře, kterému ani moc nevadí, že jste si spletli otázku.

But first things first. Většinu depkaření a zoufání jsem si odbyl už několik dní předem. Přibližně v tu dobu, kdy jsem patnáct hodin před termínem uzavření studia čekal na udělení kolokvia. Řva z okna, vzpomněl jsem si prvně na Besmu a pak na hlemýždí blog. Nakonec jsem se dostal do stavu, kdy jsem se nebál nesložení zkoušky, ale jejího nesložení s nejlepším hodnocením, protože to ode mě okolí zjevně očekává. Gratulační telefonáty se slovy „nic jiného jsme ani nečekali“ jsou tak trochu na vztyčení prostředníku. (Hm, možná nemám názor okolí tak moc na háku jak si myslím diriguje na peróně.) Na druhou stranu jsem ze zkoušky odcházel se slovy „jestli nedostanu áčko, tak budu fakt nasranej,“ takže ten tlak nebude čistě externí.

Během dne se střídají stavy úlevy a paniky. Úleva: dala to holka, z níž musela komise páčit, co je to zobrazení. Panika: někdo si vytáhl softwarové inženýrství, takže ta otázka se zkouší. Úleva: za celé dopoledne „moje“ komise nikoho nevyhodila. Panika: vyhodila hned prvního odpoledního člověka. Úleva: nedostal jsem softwarové inženýrství. Panika: dostal jsem sítě. Úleva: na teorii mám složitost. Panika: nenastává, složitost je vcelku výhra.

Takové štěstí v neštěstí je, že člověka přede mnou (nejspíš) pěkně dlouho dusí. Sice už nemůžu psát přípravu (a mimochodem, za půl hodiny se toho víc než relevantní pojmy nestihne), ale pořád si ji můžu číst. A nacházet v ní chyby dřív než komise. Přemýšlím, jak neslušné by bylo si ještě před zkoušením uzmout slovo, abych preemptivně napravil všechny nedostatky písemné části.

U otázek praktického komisaře jsem se ještě trochu klepal, protože sítě nejsou zrovna můj obor, ale moje zmatení otázek v přípravě a jeho zaměření na bezpečnost stejně zkoušení odklonilo trošku jinam. Navíc byl velice mírný, takže ve výsledku relativně pohoda. A v momentě, co teoretický komisař začal slovy „na papíře je asi všechno, tak se nemám moc na co zeptat,“ jsem věděl, že je to v suchu. Sice jsem půlku jeho otázek zodpověděl špatně, ale ty byly svou hloubkou vcelku mimo standardní bakalářské státnice, takže suma sumárum cajk. Trochu závidím Diskobolu, že dostal otázku, již sám učí. Tak moc jsem si přál funkcionální programování, protože to by bylo vyloženě „nachytej mě, když to dokážeš“.[1] Na druhou stranu jsem taky mohl skončit s matalysou nebo statistikou, jež bych sice dal tak nějak, ale rozhodně ne s letícími barvami. Praktická otázka vlastně taky nebyla špatná: raději bych paměť nebo representaci čísel (Kentaure, ty klikaři!), ale taky jsem mohl dostat softwarové inženýrství nebo datové modelování. Materiály k těmto otázkám jsou mimochodem umístěny na toaletách, neboť se jinam nehodí.[2]

Hezké věci po státnicích: Zavření 39panelového okna, jež již nebudete potřebovat. Kamarádi, kteří to mají taky za sebou. Kamarádi, kteří to ještě za sebou nemají. Alkohol. Nehezké věci po státnicích: Příbuzní, kteří vám volají, i když by esemeska stačila.[3] Pocit, že jste se všechnu tu matiku učili zbytečně.[4] Absence smyslu života. Alkohol.

Bratr odjel se školou na vodu. Nic nemůže být krásnější odměnou po státnicích než bratrova nepřítomnost.[5] Takže je spousta času a klidu na dohnání všech důležitých restů: seriály, webové komixy, memy, fanfic, presidentovy proslovy (a žhářství), Záhrobní plkárna 3.0. Teď teda pěkně lžu: plkárnu sleduju kontinuálně během všeho učení a memy jsem ve velkém množství stihnul během čekání na potítko. A protože se neumím soustředěně učit, tak i v těch ostatních věcech nejsem až tak pozadu. Jedinou prokrastinací, již jsem nakonec neuskutečnil, bylo psaní blogu.

Abych to nějak pateticky uzavřel, přichází na řadu poděkování. Inu, rád bych poděkoval: V podstatě všem lidem z labu a okolí, kteří mě byli ochotni zkoušet nanečisto. Květině, díky níž rozumím cca tří čtvrtinám matematiky, jíž rozumím.[6] Dominice, s níž jsem měl nejedno učicí sezení. Therese, jež mě motivovala slíbeným večerem Mirandy. Kentauru, s nímž bylo lze státnice absolvovat, prodiskutovat a pak zapít. Světlaně, jež mi byla věrnou ženou a seriálovou recensentkou. Bedřichu Smetanovi za Jeho vlast. Dánské representaci na Eurovisi za jejich příspěvek do Eurovise. Pivu. Sobě.

Myslím ale, že většina (mně známých) čtenářů má alespoň malý podíl na mém nově nabytém předjmenném titulu. Děkuji tedy hromadně i vám, svým kamarádům, ať už třeba za strpení nějakého mého postesku, nebo jen za to, že jste a že jste skvělí. Díky, danke, thanks, tack.

Jo, a asi i těm lidem, co vytvořili ty studijní materiály, nehledě na to, kolik chyb v nich bylo. Vďaka, pokud na to tady někdy náhodou narazíte.

2 thoughts on “A co dělají čerství bakaláři?”

  1. Jupí, podmíněné pravděpodobnosti.
    Jak moc radši bych si vytáhla Bayesovskou statistiku než Teorie měření.
    Ale ne, taky se mi to teď kecá. Vlastně tomu vůbec nerozumím a o Bayesovi vím akorát, že byl mnich a místo aby se poctivě modlil, tak radši počítal.

    Těším se na Miranda night.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *