Milý deníčku (čtvrtek edition)

Probudíš se a nejsi nikde.

Umlčuji budík a spím další dvě hodiny. Podle hieroglyfů na předloktí jsem měl včera jenom dvě Ovce a nic jiného, to ale kouzelně neodpovídá mé zastřené paměti. Nicméně mi není špatně. Novinka: letos mi po divadle špatně nebývá. Zavřeli nám totiž Kozu. Samozřejmě jsem to obrečel a změnu lokálu jsem nesl velice těžce, jednak kvůli jeho menším prostorům, v nichž se celé divadlo nenacpe k jednomu stolu, druhakgr. (a co si budeme povídat, zejména) kvůli vyšším cenám. Jenomže všechno zlé je k něčemu dobré, takže teď do rozjezdů nenastupuji obtěžkán šesti dvanáctkami, nýbrž dvěma IPAmi, jimž jsem v poslední době přišel na chuť, a ráno se díky tomu nebudím na básnířku. Pokračování textu Milý deníčku (čtvrtek edition)

Príbeh nekončí

Tak sem zase po ani nevím jaké době[1] píšu. Jak se to stalo? To jsem byl jeden víkend tak těžce neproduktivní, až mě i všechna prokrastinace přestala bavit a dostal jsem se do nostalgické nálady. Tak jsem si přečetl nějaký svoje starší věci; to jako abych zjistil, kam jsem se od té doby posunul. Má zjištění byla přirozeně těžce deprimující. No ale taky jsem si řekl, že celou tuhle sajtu zrušit bylo možná trochu unáhlené; přeci jen každý někdy prochází pubertou (i když většina ještě před dvacítkou). Pak tu máme Báru, která stále dýše a píše, a přece ji v tom nenechám (jako by ji to nějak zajímalo), so here we are.

Ježiši, tohle nemá hlavu a patu, to tam přece dát nemůžu. A nebo jo, ať všichni vidí, jak moc jsem klesl. Nebo tomu říkejme atektonická výstavba a umělecký záměr. Tak!

Pokračování textu Príbeh nekončí