Vodu nepijem – my pijeme rum!

Milý deníčku, už nějakou dobu přemítám o tom, zda je vhodné psát do tebe o našem vodáckém výletu. Ale vlastně proč ne.

Přípravy

Protože zatím jezdíme společně se starší generací, užíváme si maximálního pohodlí, neboť vše zařizuje ona. Nicméně to neznamená, že by se nás netýkaly žádné organisační potíže. Například jsme několikrát na poslední chvíli měnili účastníky posádky aut. Poučení: vztahy na (naši) vodu nepatří. Nakonec je ale dobře, že nám dva lidé bez náhrady odpadli, protože jsem tím pádem nebral vůz. Možná jsem se tím připravil o zábavu při cestování, ale taky tím klesla moje zodpovědnost, a nemusel jsem proto být střízlivý ani. Jeden. Den. Když ještě dodám, že poslední večer už jsme neměli žádný rum, nabízí se jen dvě vysvětlení. Nechám na fantasii čtenáře, které je to správné.

Den první až myslím třetí

Poláci jsou hrozní. Poláci nic nechápou. Nechápou, že ke stanování patří táboráky. Nechápou placení zvlášť. Nechápou, že chceme další pivo. A všude mají zákaz plavání.

Kemp, na náš vkus poněkud nóbl, sdílíme s francouzským táborem, pro nějž je zde asi úplně všechno. Sprchujeme se jakožto správní čecháčci bez placení ve zkratovaných invalidních sprchách pro Francouze. Maskuji naši neoprávněnou přítomnost francouzským zpěvem, který je stejně hrozný jako můj obyčejný zpěv, akorát jazykem, který neumím. Když už nemůžeme mít táborák, uchylujeme se do prostorné společenské boudy (která je taky pro Francouze, ale to jsme se nedozvěděli, než odjeli a správa kempu ji zavřela). Tamtéž se seznamujeme s jinými Čechy (nikdo jiný sem na vodu ani nejezdí) a vyměňujeme si folklorní písně.

Z druhého břehu nás přišli pozdravit dva o generaci až dvě starší Poláci. Protože Slovan všude bratra má, je naše konversace zajímavá a dokonce nás zvou na pivo. Za to dostanou napít z našeho 1,75l Jágrmistra. Po očku sledujeme stany, jestli nás nepřišli vykrást. Ztratila se ale jen jedna moje ponožka.

Jelikož zatím neplujeme, děláme si alespoň výlety po okolí. Výšlap do hor raději nepopisuji, jsem rád, že jsem ho přežil. Jen ta představa jít místo toho do Tater! Výlet na nedaleký hrad byl mnohem zajímavější, neboť se k němu jde okolo přehrady. My jsme se (i přes ceduli obrovskou jak vrata) vydali špatnou cestou a dostali jsme se ke vjezdu do elektrárny. Cíl se tedy asi o hodinu vzdálil. Nelegálně jsme se osvěžili v nádrži a na hrázi potom předvedli Jedličkův ústav. Otec Abrahám měl sedm synů, sedm synů měl otec Abrahám…

Den tuším čtvrtý

Konečně jdeme na vodu. V nóbl kempu zůstáváme, necháváme se vyvézt proti proudu a sjíždíme k přehradě. Ještě ani nevyplujeme a už se k nám blíží policie. Ve všech je malá dušička, protože jediní plně střízliví jsou děti a já (z důvodů, které raději nerozebírat). Nakonec se ale jen jedná o zákaz vyplutí před jezem. Poláci totiž příliš nechápou ani „naše“ ježdění na vodu, a že opravdu ten jez máme v plánu přenášet. Oficíři jsou však neoblomní a tak vláčíme svoje lodě asi tři sta metrů pěšky.

Postupem času se cvakli téměř všichni, protože „tohle není Berounka.“ Taky se na čas rozpršelo a přišly i kroupy, ale přesto se nám všem úsek líbil. Závěrečné čekání na auta si někteří krátili bahenní bitvou. Titéž šli nakonec pěšky, aby se pro ně za půl hodiny stejně otočilo již poněkud popuzené auto. Protože trojnásobné udělání mě trošku vysílilo, vstoupil jsem do stravovacího zařízení se slovy, že si dám „něco tak přesmaženého, až z toho dostanu infarkt.“

Den dejme tomu pátý

Druhý den na vodě se nesl ve znamení náhlých ranních odjezdů a prostřídaných posádek. I přes protesty osudí nekompromisně vybralo nové páry a jelo se. Trochu trapně jsem se stále nenaučil obstojně kormidlovat; naštěstí jsem si vylosoval nejschopnějšího zadáka, který byl k disposici. Ona se totiž už několik let necvakla.

V tuto chvíli je již naprosto nepřekvapivé, že si to se mnou vybrala hned dvojnásobně. Poprvé se jí málem utopil pes (kterého jsem nehrdinně a ohroženě dostával zpod lodi), podruhé háček. Jako kyselá třešnička na dortu hanby jsme se navíc ten den udělali jediní. Ani ostatní ale neměli dojet do dalšího kempu suší. Jakmile jsme si odbyli koupel, přišla sprcha. Vydatná. Schouleni pod přístřeškem jediného bufetu po cestě jsme přečkali déšť. Zjištění dne: Zubrovka je hnusná.

Den snad šestý

Čeká nás kraťoučký úsek po poměrně ukázněné vodě. Navíc celou cestu soulodíme. Přestože ani tak se tento den neobešel bez udělání, potěšující změnou bylo, že nezahrnovalo mě.

Prší nekrásně a výpravu začínají sužovat nemoci. Částečně kvůli tomu se mění i posádky stanů. Večerní a noční aktivita celkově slábne. Něco jiného naopak sílí. (Nechám na fantasii čtenáře, o co jde.)

Den patrně sedmý

Část staršího osazenstva již odjíždí. Zbylí přítomní se dělí na skupinu pěší a skupinu vodáckou. Patřím k té druhé. Sjíždíme znovu prostřední úsek. Po vydatných deštích je voda pěkně nastoupaná a rychlá. Plastové kanoe jsme vyměnili za ty nafukovací a jeden raft. Protože gumové lodě jsou prakticky neotočitelné, projíždíme záměrně těmi největšími peřejemi. Milá krátká tečka na závěr. A po ní ještě lepší cesta autem s Mládkem a O-zony. Numa numa jej.

Jsme ubytováni ve slovenském tábořišti. Při placení oběda losujeme pořadí a číšnice je kupodivu ochotná s námi tuhle hru hrát. Poprvé za celou vodu máme táborák, a tak se, byť pianissimo, hraje na kytary do rána.

Den asi osmý, ale bezesporu poslední

Ráno utrácíme poslední zuoté za snídaňové menu, polská piva v plechovce a čtyři kila oštěpků. „Když už jsme tady,“ jdeme si prohlédnout Štrbské pleso. Při zpáteční cestě naplno propuká střevní epidemie, jíž jsem naštěstí ušetřen. Pokud zrovna nezvrací, všichni v autech spí. Doma jsme oveľa rychleji, než nám zabrala cesta tam. Protože ponorka byla jen mírná, jdeme zájezd ještě uzavřít pivem. Většina si však dá pouze jednu Kofolu a jde spat.

Něco jiného slábne. Asi kouzlo vody. Případně alkoholu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *