Milý deníčku (středa edition)

Varování: článek je o hovně ničem. A beztak se mi někde povedlo narušit praesens historicum.

Vstávám mnohem dřív, než obvyklé půl hodiny před odjezdem autobusu. Už si opravdu musím koupit pečivo. Domů si odnáším půlku minichleba, jejíž půlku si nakrájenou beru do školy. Usínání u souborů se střídá s hodováním u souborů – řízeček, chlebíček, okurčičky. Patrně jsme s Kentaurem vypadali jako ztělesnění vidláctví, ale v skrytu duše nám určitě ostatních sedm na přednášce přítomných závidělo.

Obědová pausa. Too bad, že jsem plný těch luxusních řízků z neděle. Když už se konečně rozhodnu zajít na čím-dál-víc-minipizzu do Nostry, je čekací doba vyšší, než dostupný čas. Aspoň jsem se prošel.

Následuje největší honička[1] – cviko z OpenGL. Cvičící píše ďábelsky rychle a množina chytajících se se vytrvale zmenšuje. S Květinou se střídáme ve chvalozpěvech na Vim, než i ona přestane stíhat. Po dvouvteřinovém odvrácení pozornosti padá i poslední bašta vnímání cvika – já.

Nyní přichází na scénu… mnoho lidí, protože se koná první zkouška divadla. Zatím jsem přesvědčen, že budu nahrazen někým schopnějším, a po výstupu onoho konkurenta jsem si tím zcela jist. Nicméně se tak k mému údivu (a taky trochu zděšení) nakonec nestane, pročež se vytížených střed jen tak nezbavím.

(Drobná odbočka do minulého týdne: Traktoristka sice své smíření s nepřijetím do divadla hraje obstojně, nicméně ne dokonale (proto ji asi nevzali (i když proč potom vzali mě? (tato závorka je tu jen proto, aby jich na konci bylo hodně (to je blbý důvod, co?))))).

Po divadle (jehož větší část jsem dodělával malebný domeček z výše zmíněného cvika) nutně následuje hospoda. Jakožto největší introvert, kterého znám (což je v podstatě zesebevyplývající), jsem docela rád, že se jí nemusím kvůli/díky dopravě domů účastnit. Jakožto nejblbější člověk, kterého znám, jsem ale samozřejmě spletl hodinyWAS?, takže nakonec do ní přeci jen jdu. Její poloha v těsné blízkosti šaliny jedna se zdá být velkou výhodou… než onu šalinu jedna spektakulárněwas? nestihnu. Jelikož u mě většinou myšlenka „vrátit se do hospody“ nepadá na úrodnou půdu, je nutno vlak, jedoucí za 25 minut, stihnout jinými prostředky.

Je uchvacující, jak  dvě piva na lačno sice ještě nevedou k opilosti, leč zdevastují (již tak dosti bídný) odhad vzdálenosti. Mezi haldou neslušných výrazů se proto rozhoduji, že na nádraží doběhnu po svých. Nebo konečně poprvé pojedu taxíkem. Komediální představení „běžící tlouštík“ končí na následující zastávce šaliny, kde probírám svou neutěšenou situaci s dvanáctiletým klukem, který se ukáže být jakousi ježibabou. Protože další jedničkou by to bylo moc na těsno a musel bych na vlak běžet (a šestka mě hodí jen na Čáru), rozhodl jsem se běžet na zastávku dvanáctky, která nejen, že je za plné střízlivosti strašně daleko, ale i značně do kopce.

V největším zoufalství vidím v dálce projíždějící dvanáctku; „supr, ještě jezdijó.“ Jak se po chvíli funění ukazuje, nejezdijó. Vnitřní monology přibírají na intensitě. „Zavolám Květině, že u ní počkám do rozjezdu, to už se dřív osvědčilowas?. Ne, kurvafix, to by mě zabil.“ Už jsem se dostal příliš daleko. Běžím tedy o zastávku dál, třeba ještě pojede trojka. Jede. Konečně dobrá zpráva. Nic mě nemohlo nasrat víc, než „čekáme na odjezd podle jízdního řádu.“

Přijíždím na Čáru, kde mi konečně dojde, že trojka mě už víc k nádraží nepřiblíží. Provedu plus plus a sedám na čtyřku; přesně tak, jak mi radila ježibaba, abych přesedl z šestky. Očima šlapu na pedál a zpomaluji hodiny. „Zajímalo by mě, jestli vypadám ožrale, protože jsem napůl zoufalý a napůl spím.“ Vykodrcám se z vozu a (nevím, jestli to souvisí se zkreslením vnímání vzdáleností) běžím nejrychleji v životě na vlak. A světe div se, on tam pořád stojí a odevzdaně na mě čeká. A čeká ještě pár dalších minut, což mě dokáže rozčilit, neboť tak heroický běh si zaslouží odjezd těsně po nástupu. Teprve sedě ve vlaku si uvědomuji, že ta šalina, co dojela před mou čtverkou, byla ona „další jednička“.

Konečně poslední úsek cesty – autobusem. Poslouchám spolucestující důchodového věku, jak se baví o zlevněnce na Cejlu, než myšlenkami zabloudím k současnému poměru 1 fall-in-love/day a rozhodnu se, že se potřebuju hodně brzo hodně ožrat. Po dvanácti hodinách půstu si snad zasloužím i nějakou krmi, takže ke slovu přichází zbytek minipůlchleba. Pětkrát se pokouším „nastartovat“ topinkovač, než si všimnu, že není v zásuvce.

Ke konci psaní tohoto nadbytečně dlouhého příspěvku si naopak všimnu, že v té zásuvce pořád je, a že by možná bylo vhodné ho vypojit.

One thought on “Milý deníčku (středa edition)”

  1. Diky, že mám co číst když nemůžu spát (podruhé). Možná su dost unavená, možná mám kocovinu, ale článek mi přijde dost perfektní :D Asi taky proto, že obzvlášť do střední pasáže s stíháním ruznych salin a zvažování procházky po Tuřanech se dokážu dokonale vžít. But… pracovat se zavorkama jako v matematice je odporne, i kdyby to třeba bylo na jednu stranu pěkné (if it makes sense and it does). Znamena 1 fall-in-love/day, že ses zamiloval nebo že to ted děláš pravidelne jednou za den? :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *