µ: 🌃🚌🎧

Na poslouchání hudby v rozjezdě je něco kouzelného. Nejspíš saturace ethanolem. Ale když se načančám, můžu mít kamarády, kteří se hrabou v kontejnerech, i největší alkoholiky. No tak počkat, píšu to, jak kdyby se to vylučovalo.

Hej, není to ta holka ze švédštiny? Pozdravila mě, tak asi jo. V odraze autobusových dveří vidím své lepší já. A vůbec mi nevadí půl hodiny pozorovat, jak hraju na imaginární klavír. Ten divný pocit, když všechno, co do sluchátek proudí, je tak skvělé, že nechcete, aby rozjezd kdy dojel na konečnou. Jenže pak se ozve vylučovací soustava a cíl je dál, než se před minutou zdálo.

Projíždím přes brněnskou Jazykovou Enklávu™ a vždycky, vždycky si říkám, co by asi viděl její osadník, toho času věrolomný pes. Většinou mě to deprimuje. Na půl minuty. Protože pak vystupuji. A zrovna, když chci nekonečné přepínání skladeb utnout, skočí mi do uší Eliška, která vede (a na níž jsem čekal). Takže za chůze hraju na všechny možné nástroje a jsem rád, že na ulici nikdo není.

No a pak asi nemám nic lepšího na práci, než se svěřovat milému deníčku.

Dobrou noc, Brno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *