Here it comes again

Začalo zkouškové. Měl bych se pilně vzdělávat v oblasti algoritmů a datových struktur (a výhledově by neuškodila trocha té matiky). Místo toho se snažím uklidnit pohledem na svou xkcd zahrádku a sledováním nových dílů pozapomenutých seriálů. Už jen to, milý deníčku, že do tebe píšu namísto opakování si průchodů grafy, je nezměrný hřích. Akorát já si místo vajíčka na tvrdo dám leda silný kafe.

Mám po první zkoušce a je mi do zpěvu:

Sbohem áčko, nech mě pít,
nech mě pít, du se zlít
Žádnej pláč už nespraví
ten můj průměr zoufalý sry.

Případně si znovu opakuju repliky z Oněgina:

– Co je, seš nějakej smutnej.
– Nedali ti samý jedničky?

Chce se mi zajet do Išei a nakoupit spoustu látek na polštáře. Koneckonců, co jiného dělat o zkouškovém.

Sbohem, stipendium; já už musím šíti.

Báro, užs povlíkla slony?

Ď jako divadlo

Děsivé, jak se mi celá ta divadelní mašinérie dostala do hlavy. Hru znám nazpaměť, dokonce nahradila písničky jakožto primární zdroj asociací. Ještě teď si sem tam opakuju svoje repliky, ale pak mi dojde, že teď už vlastně nemusím. Moskva Scala je za náma a teď už nám všichni můžou vlízt na záda! A já bych k celému tomu neuvěřitelnému zážitku mohl napsat pár vět. Pokračování textu Ď jako divadlo

A věděli jste, že byl Svátek práce?

Že prý můj blog skomírá. Pravda, chtěl jsem ubrat na těch osobních zápiscích; jednak proto, že svět nemusí vědět úplně všechno, druhak proto, že nejsem Shakespeare, abych psal pořád to stejný. A taky už mám rozplánovaný technický článek (vůbec ne důvod, proč jsem si blog zakládal). Akorát s těmi je ta potíž, že se z nich pozná, jak ničemu nerozumím.[1] Tak snad si přece ještě jeden půlnoční článek dovolím. Stran svého života tu zasvěcenost můžu aspoň předstírat. Pokračování textu A věděli jste, že byl Svátek práce?